Děti Františka Ferdinanda a Žofie

 

První sirotci Velké války.
Děti čekaly v neděli 28.června 1914 na zámku Chlum u Třeboně na své rodiče, a pak odpoledne přišla ta zpráva. Nejstarší Žofie později vzpomínala: "Pravě jsme seděli u jídla, když ve 14.30 zazvonil telefon. Vychovatel mých bratrů Dr. Stanovský byl odvolán a vrátil se po několika minutách v obličeji úplně bledý. Řekl nám, že rodiče byli zraněni. Všichni jsme byli velmi stísněni a okamžitě jsme šli do kostela, abychom se modlili. Teprve druhého dne jsme se dozvěděli celou pravdu."

Hohenberské děti byly prvními mezi nekonečnou řadou sirotků Velké války. Přestože v nich zajisté zůstával stesk po zavražděných rodičích znamenala válečná léta pro Žofii, Maxe a Arnošta relativně poklidné období, které prožili převážně na Konopišti pod dohledem Marie Jindřišky hraběnky Chotkové (* 9.7.1880 Kostelec nad Ohří - † 19.3.1964 Gutenberg bei Weiz)a P. Otto Stanovského. S úmrtím arcivévody byly přerušeny veškeré práce na stavebních a zahradních úpravách Konopiště, velkostatky však nadále produkovaly, takže rodiny se nedotkla nouze o potraviny, která byla jinak pro I. světovou válku typická. Všechen nemovitý majetek po arcivévodovi byl obstaráván Správou hohenberských velkostatků ve Vídni, na jejíž činnost dohlížel poručník Dr. Jaroslav kníže Thun-Hohenstein (* 23.5.1864 - Děčín -† 5.3.1929 Děčín).

Po nástupu mladého císaře Karla I. na trůn došlo také ke konečné úpravě šlechtictví a erbu mladých Hohenbergů. Nejvyšší rozhodnutí bylo přijato dne 31.8.1917, ministerský diplom vystaven dne 5.10.1917. Hlavě rodu Hohenbergů byl přiznán titul vévodský a oslovení Výsost, ostatní členové rodu se stali knížaty a bylo jim uděleno oslovení Jasnost. Zcela nově byl vytvořen erb Hohenbergů.
Císař Karel I. nejen upravil šlechtictví a erb svých bratranců Hohenbergů, ale také se snažil zajistit pro budoucno jejich hmotnou existenci, takže jim dal připsat ještě štýrská korunní panství Eisenerz a Radmer.


Československá republika
Již dne 10.12.1918 přijalo Národní shromáždění nově vzniklé ČSR zákon č. 61 Sbírky zákonů a nařízení, jímž bylo v plném rozsahu zrušeno šlechtictví, řády a tituly.

Zákon č.61/1918sb.

Změna: 243/1920 Sb.

§ 1
Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly, jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty a pod.).
Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví.

§ 2
Občané republiky Československé nemohou ani v cizině platně přijímati vyznamenání, pokud byla předcházejícím paragrafem zrušena.

§ 3
Ministru vnitra ukládá se, aby v dohodě se zúčastněnými ministry zákon tento provedl.

§ 4
Zákon tento nabývá platnosti dnem vyhlášení.

Dr. Karel Kramář v.r.
A. Švehla v.r.

 

Tento krok nebyl přirozeně ničím ojedinělým, odmyslíme-li si v té době již historicky vzdálené egalitářství Velké francouzské revoluce, došlo k podobným opatřením proti aristokracii nejen v revolučním Rusku, nýbrž i v konzervativním Rakousku, jinde pak skončilo jakékoliv další udílení šlechtictví, jako např. v Německu. Zmíněný zákon sám o sobě šlechtu ekonomicky nepoškodil, příznačná pro tehdejší situaci však je averze vůči šlechtě, která přivodila, že zrušení šlechtictví bylo uzákoněno dříve nežli 8 - hodinová pracovní doba.
Mnohem závažnější ekonomický dopad na prosperitu velkostatků však mělo přijetí zákona o zabrání velkého pozemkového majetku ze 16.4.1919 a zákonů navazujících, které upřesňovaly zásady pro radikální pozemkovou reformu. I když akce probíhala řadu let a skutečná aplikace zákona nedosáhla původně předpokládané razance, znamenala pozemková reforma podstatný zásah do majetků, z jejichž výnosů byl udržován, opravován a doplňován rozsáhlý fond kulturního dědictví minulosti, světské i církevní památkové objekty vč. historických zahrad, archivů, knihoven a pod. Původní předpoklad byl snížit rozparcelováním výměru zemědělské půdy jednotlivě na 150 ha, veškeré půdy na 250 ha. O půdu však nebyl tak značný zájem, zejména lesní půda s porosty zůstala z větší části v rukou dosavadních majitelů, přesto však úbytek tehdy výnosné zemědělské půdy způsobil citelný zásah do prosperity některých velkostatků.

Dědictví po následníkovi trůnu však nebylo vyvlastněno podle zákonů o pozemkové reformě, nýbrž zvláštním usnesením Československého parlamentu, které vycházelo z článku 208 mírové smlouvy vítězných dohodových mocností s Rakouskem ze St. Germain, v němž bylo ustanoveno, že majetek bývalé panující dynastie Habsbursko-Lotrinské připadá nástupnickým státům. Aplikace tohoto rozhodnutí v praxi byla však odlišná podle jednotlivých nástupnických států.
Jiný přístup zaujalo Národní shromáždění ČSR, kde nabyl vrchu nacionální a sociální radikalismus. Pro významnou část české veřejnosti bylo v poválečné atmosféře nepřijatelné, aby potomkům následníka trůnu byl na území ČSR ponechán jejich majetek, třebas i v rozsahu omezeném pozemkovou reformou. V samotném Benešově a v Chlumu vypukly dokonce i demonstrace za vyvlastnění Hohenbergů, což zapadalo do dobového kontextu příklonu k socializujícím idejím, k nacionálnímu radikalizmu i k protikatolickým náladám.

Dne 5.8.1921 poslanecká sněmovna Národního shromáždění Československé republiky projednávala "Zprávu ústavního a právního výboru o vládním návrhu zákona o převzetí statků a majetku připadlých podle mírových smluv Československé republice". Poslanec Dr. Theodor Bartošek po svém projevu podal doplňující návrh jménem svým a dalších poslanců k projednávané osnově, aby se zákonné ustanovení týkalo kromě majetku posledního císaře Karla a jeho manželky Zity a jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, také zejména bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho potomků. Zpravodajům ústavního a právního výboru poslanci Dr.Noskovi a Dr.Mazancovi se nezdála právní stránka Bartoškova pozměňovacího návrhu. Poukázali na to, že se jedná o výjimečné ustanovení proti určitým osobám a že sněmovna nemůže rozhodovat o to, kdo je a kdo není členem panovnické rodiny. Dr. Mazanec vyzval přítomného ministra zahraničí Dr.Beneše, aby se vyjádřil, nemůže-li Bartoškův návrh poškodit pověst Československé republiky v zahraničí. Dr.Beneš se po dobu rokování nevyjádřil. Bez ohledu na pochybnosti o právnické čistotě politická vůle sněmovny rozhodla. Většina hlasovala pro. Proti byli poslanci čs.strany lidové, komunističtí poslanci nebyli při hlasování přítomni.
Děti sarajevských obětí tedy byly poslaneckou sněmovnou prohlášeny za Habsburky a Konopiště a další statky připadly Československé republice.

 

VYHLÁŠKA Č. 354.

Sbírka zákonů a nařízení státu československého

Zákon ze dne 12. srpna 1921, o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§1.
Československý stát nabývá všech statků a všeho majetku:
1. které na území někdejšího mocnářství Rakousko-uherského, patřícím Československé republice, náležely bývalému císařství Rakouskému, bývalému království Uherskému, nebo jako společný majetek bývalému mocnářství Rakousko-uherskému, jakož i koruně rakouské a uherské a bývalé panovnické rodině rakousko-uherské dne 28. října 1918 a, pokud jde o území po 28. říjnu 1918 přivtělená, v den inkorporace těchto území;
2. které na Valčicku a Vítorazsku náležely zemi Dolnorakouské v den inkorporace tohoto území;
3. které na území přivtěleném od říše německé náležely Koruně a říši německé a státům německým, jakož i bývalému císaři německému a jiným osobám panovnických rodin německých v den inkorporace tohoto území.

§2.
Statky a majetkem podle § 1 rozumějí se veškerý majetek nemovitý i movitý, zahrnujíc v to veškerá majetková práva i pohledávky.

§3.
Statky a majetkem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské rozumějí se zejména statky a majetek:
1. Posledního panovníka Karla a jeho manželky Zity;
2. jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, zejména též bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda Este a jeho potomků;
3. c. a k. rodinného fondu;
4. statky a majetky stižené svěřenským svazkem korunního svěřenství císaře a krále Františka Josefa I. pro arciknížecí rod Habsbursko-Lotrinský.

§4.
O tom které osoby spadají pod ustanovení §1,čís.3., a §3,čís.2., rozhodne ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem věcí zahraničních ...

 

Usnesení Československé poslanecké sněmovny podrobili kritice v zahraničí. Vídeňský profesor Gustav Turba vydal brožuru s názvem "Jsou děti zavražděného následníka trůnu Františka Ferdinanda členové habsburské suverénní rodiny?" Ozvaly se i protestní hlasy domácí. Nejvýrazněji zazněl hlas historika Josefa Pekaře, který odmítl tvrzení, že František Ferdinand s Vilémem II. domluvili na Konopišti válku a hájil vztah následníka trůnu k českému národu, přičemž zdůraznil, že "on, dědic jedné z největších a nejstarších monarchií evropských, vzal si, překonav úsilný odpor rodiny, tradice a snad i povinnosti, za choť chudou komtesu ze staré české rodiny".

Národní výbor v Benešově měl obavy, že by Československý stát mohl být připraven o nějakou část zkonfiskovaného majetku a začal střežit Konopiště. Vynořila se obvinění, že děti Františka Ferdinanda, respektive jejich poručníci, chtějí z konopišťských sbírek něco vyvést ze země, a tak jejich zavazadla podrobili prohlídce. Dle vzpomínek sloužícího na zámku Konopiště Emanuela Raka : "Komise z Benešova v čele s panem Veverkou dovolila každému Hohenbergovi vzít si jen troje šaty a boty." A profesor Josef Pekař : "Úmysly Františka Ferdinanda vůči národu našemu a vůči české budoucnosti nebyly naprosto takové povahy, aby osvobozený národ byl jakkoliv oprávněn ožebračiti z trestu jeho děti. Aby jim nedovolil (jim, jejichž strýcem a poručníkem je bývalý český poslanec), aby si ze zámku, jenž byl jejich dědictvím, vzaly na památku po rodičích nejmenší drobnost, jedinou fotografii".
Max i Arnošt opouštěli Československou republiku, Žofie nikoliv.

Jaroslav kníže Thun-Hohenstein, opatrovník a strýc těchto tří zčásti dosud nezletilých dětí podává v Československu proti tomuto rozhodnutí žalobu, ve které uvádí, že děti nejsou členy ani královské ani císařské rodiny, a že se na jejich majetky a statky tedy nevztahují ustanovení článku 208 mírové Saint-Germainské smlouvy. Jeho žalobu soud v poslední instanci zamítá s odůvodněním, že v zákoně stojí „... František Ferdinand Este a jeho potomci". A bratři Hohenbergové a jejich sestra jsou potomci arcivévody Františka Ferdinanda.
Opatrovník se proto obrací na Reparační komisi v Haagu, která však prohlašuje, že není příslušná k výkladu článku 208 mírové Saint-Germainské smlouvy.

Dne 5. března 1929 umírá Dr. Jaroslav kníže Thun-Hohenstein. Pokaždé, když bratři Hohenbergové hodlají navštívit Československo, musí nejdříve požádat o zvláštní povolení ke vstupu na československé území. A ani v případě jejich účasti na pohřbu svého strýce tomu není jinak. O toto povolení musejí bratři žádat také vždy, když chtějí navštívit svou sestru Žofii.


 

Žofie Marie Františka Antonie Ignácie Alberta
kněžna z Hohenbergu

* 24.7.1901 Konopiště - † 27.10.1990 Thannhausen

r.1917

 

Kněžna Žofie se dne 8.září 1920 v Děčíně/Tetschen an der Elbe provdala za hraběte Bedřicha Nostitz-Rienecka (* 1.11.1891 Praha - † 29.12.1973 Štýrský Hradec). Žofie na rozdíl od svých bratrů veřejně nevystupovala a její život byl "vzorem života křesťanské matky, babičky a prababičky". Vedla poměrně častou přátelskou korespondenci s některými benešovskými potomky zámeckého personálu. Hrabě Bedřich Nostitz-Rieneck patřil k rozvětvenému rodu a vlastnil panství a zámek na Sokolovsku, v Praze pak Nosticův palác na Malé Straně. Z manželství se narodily čtyři děti - devče a tři chlapci. Nosticové se hlásili k německé národnosti, a tak za německé okupace v letech 1939 - 1945, chlapci museli narukovat k wehrmachtu. Prvorozený syn Ervin Max zemřel v ruském zajetí na tuberkulózu a druhorozený František jako poručík tankového pluku padl na východní frontě. V říjnu 1945 dostala rodina povolení vycestovat do Rakouska o nejž hraběnka Žofie sama požádala.
Dne 2. dubna 1946 rodina opouští zemi ve které její předkové žili od třicetileté války a jejich prvním cílem je zámek Artstetten. Zámek sám ještě nebyl majetkem bratra Maxe, byl navrácen až v roce 1949. Poté, co se v ČSR chopili moci komunisté se již nedalo počítat, že by rodina své statky v Čechách získala zpět a tak se potomci dohodli na rozdělení majetku v Rakousku. Max obdržel Artstetten a blok domů ve Vídni, Arnošt zámek Radmer o který se dlouho soudil a Žofie dostala zámeček Geyeregg. Manželé Nostitz-Rieneckovi se v rece 1962 přestěhovali z Geyereggu do Salzburgu. Hraběnka byla dámá každým coulem, skromná, věřící, vstřícná, soucitná a oblíbená. Milovala přírodu a práci na své zahrádce. Svou lásku k Čechám, které stále považovala za svou vlast, přenášela na československý hokejový tým, kterému držela při každém mistroství světa palce! Ráda sledovala televizi, hodně četla se zálibou psala dopisy. Studovala články a knihy o svém otci a Sarajevu, komentovala je, podrobovala korektuře v rámci historicky věrného hodnocení. Jednou či dvakrát do roka si udělala dovolenou ve Vídni, navštívila zámek Belvedere a překvapila návštěvníky poznámkou "Tohle byl můj pokojíček". Do vysokého věku si zachovala duševní svěžest. Po svých 89 narozeninách utrpěla infarkt a o dva měsíce později pokojně zesnula. Je pochována vedle svého manžela v rodinné hrobce ve Weizbergu.

ČT Brno - ORF NÖ

Děti Žofie kněžny Hohenbergové a hraběte Bedřicha Nostice

Ervin Max hrabě Nostitz-Rieneck (* 29.6.1921 Heinrichsgrün - † 1.9.1949 Vysoky u Charkova)

František hrabě Nostitz-Rieneck (* 2.2.1923 Vídeň - † 23.2.1945 Berent, Východní Prusko)

Alois hrabě Nostitz-Rieneck (* 12.8..1925 Vídeň - † 2004) se r. 1962 v Zeil oženil s Terezou hraběnkou Waldburg-Zeil (* 8.8.1931) - 4 děti.

Žofie hraběnka Nostitz-Rieneck (* 4.6.1929 Vídeň) se r.1953 ve Štýrském Hradci provdala za Arnošta Gordiana svobodného pána Gaudenuse (* 26.3.1916 Madrid - † 7.12.1972 Weiz) - 4 děti.


 

JUDr. Maximilian Karel František Michael Hubert Antonín Ignácius Josef Maria
kníže Hohenberg
(od roku 1917) vévoda Hohenberg

* 29.9.1902 Vídeň Belvedere - † 8.1.1962 Vídeň

r.1917

 

Max s bratrem odešli do Rakouska. (Republika Německé Rakousko/Republik Deutschösterreich 21.10.1918 - 21.10.1919, po konferenci z Saint Germain 1919 - Republika Rakousko/Republik Österreich ). Rakouský parlament přijal 10.dubna 1919 zákon o vykázání Domu Habsbursko-Lotrinského ze země: majetek panovnické rodiny přecházel do rukou státu. Ti Habsburci, kteří se vzdali příslušnosti k habsburské rodině, nemuseli zemi opustit a jejich soukromý majetek zůstal zachován. Rakouská republika Hohenbergy na rozdíl od Republiky československé za Habsburky nepovažovala. Majetek, který jim zůstal v Rakousku, byl nesrovnatelný s velkými statky, o které přišli v Čechách. Maxovi připadlo panství Artstetten, Arnoštovi panství Radmer ve Štýrsku. Oba Hohenbergové vystudovali vysoké školy. Max se stal doktorem práv, Arnošt/Ernst lesním inženýrem.

Dne 16.11.1926 se ve Wolfeggu oženil Max Hohenberg s hraběnkou Alžbětou Waldburg-Wolfegg, která po matce pocházela z českého knížecího rodu Lobkowiczů. (* 10.8.1904 Waldsee - † 13.3.1993 Salzburg). Tomuto manželství se postupně narodilo šest synů.

Max a Arnošt na rozdíl od řady členů habsbursko-lotrinské rodiny zůstali věrni smýšlení svých rodičů. Oba byli legitimisty a monarchisty. Za legitimního panovníka považovali nejdříve Karla, po jeho smrti pak jeho nejstaršího syna Ottu. Legitimisté byli rozhodnými zastánci samostatosti rakouského státu v poměru k Německu. Němečtí nacionalisté a zejména nacisté viděli v habsburské tradici a v legitimistech překážku pro pohlcení Rakouska Německem a obzvláště nenáviděli Habsburky, jmenovitě Františka Ferdinanda. Dle Hitlerova obrazu byl František Ferdinand nepřítelem Němectva a čechizátor střední Evropy. V roce 1932 vznikla organizace "Železný kruh/Eiserner Ring, která sdružovala okolo 60 legitimistických organizací v Rakousku a čestným předsedou byl zvolen Maximilian Hohenberg. Jeho věrnost myšlence legitimní monarchie byla oceněna již dne 30.11.1932 řádem Zlatého rouna, který mu udělil arcivévoda Otto Habsbursko - Lotrinský jako suverén tohoto řádu v prvé řádové promoci, kterou po dosažení zletilosti vykonal. Udělil tehdy Zlaté rouno celkem sedmi pánům, z nichž třetí byl právě Max vévoda Hohenberg. Investitura nových rytířů (t.j. pasování a předání řádové kolany) se konala počátkem r. 1933 v kapli zámku Steenockerzel poblíž Bruselu, kde tehdy arcivévoda Otto žil. Habsburští legitimisté v čele s Otto Habsburkem zdůrazňovali, že nacistické Německo ohrožuje nejenom Rakousko, ale také katolicismus a ideu nadnárodní spolupráce v dunajském prostoru. Došlo ke srážkám legitimistů s rakouskými nacisty. V řadách legitimistů zvláště rázně vystupoval Ernst Hohenberg. Nacisté si dobře zapamatovali urostlého knížete, který se snimi pral. Deset dní před anšlusem Rakouska Ernst Hohenberg svou holí rozbil v jedné kavárně vývěsní skříň a strhl obraz Adolfa Hitlera.

Dne 13.3.1938 vpochodovaly jednotky nacistického Německa do Rakouska. Tragický okamžik pro Rakousko, tragický okamžik pro syny arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a vévodkyně Žofie Hohenbergové rozené hraběnky Chotkové. Jejich majetek byl zabaven a oba zatčeni. V noci 1.4.1938 byli na vídeňském Západním nádraží nahnáni spolu se 150 vězni do připraveného vlaku. Po dvanácti hodinách strastiplné cesty se vévoda Max a kníže Ernst, synové rakousko-uherského následníka trůnu, octli v koncentračním táboře Dachau.

Všechna svědectví z tábora se shodují v tom, že oba bratři čelili nelidským podmínkám důstojně a statečně. "S oběma Hohenbergy zacházeli krutě. Byli zapřaženi jako zvířata do káry s výkaly. Hnali je od latríny k latríně za stálého bití." Leopold Fiegel (rakouský spolkový kancléř 1945-1953, ministr zahraničí 1953-1959) vzpomíná: "První, co jsem v Dachau viděl, byli oba Hohenbergové zapřáhnutí do káry s výkaly. Nicméně děs brzo nahradil obdiv. Oba Hohenbergové snášeli ponížení a stálou hrozbu smrti nikoliv se stoickou panskou hrdostí, nýbrž s neotřesitelnou veselou důstojností potomků starého rodu. Sdíleli s námi poslední sousto, byli těmi nejlepšími kamarády. Všichni by šli pro ně do ohně."

V zimě roku 1939 byli oba Hohenbergové přemístěni do Flossenbürgu, kde pracovali v kamenolomu. Většina po anšlusu zatčených rakouských osobností byla postupně propuštěna. Také Maxe Hohenberga koncem roku 1940 propustili. Jeho statek v Artstetten a veškeré jmění mu bylo zabaveno. Nicméně se mu vedlo lépe než bratrovi Ernstovi, toho převezli do Oranienburgu a propustili až roku 1943.

Po válce obecní rada v Artstetten zvolila Maxe Hohenberga starostou obce. Artstetten se nacházel v sovětské okupační zóně a s místním sovětským velitelem nebylo žádných problémů. Zámek a ostatní pozemky byly ve prospěch Maxe Hohenberga restituovány v zanedbaném stavu až roku 1949. Funkci starosty zastával do roku 1960, kdy pro zaneprázdnění rezignoval. V roce 1961 zastupoval Ottu Habsburského při jednáních s rakouskou vládou o podmínkách, za kterých by se současná hlava habsbursko-lotrinského rodu mohla vrátit na území Rakouské republiky.

Pravděpodobně v důsledku podlomeného zdraví z nacistických koncentráků nebyl oběma Hohenbergům dopřán dlouhý život. Arnošt zemřel ve věku nedožitých 50 let a Maximilian podlehl srdečnímu infarktu ve věku nedožitých 60 let.

Třebaže postup ČSR vůči sirotkům po následníkovi trůnu byl tvrdý a podmíněný dobovou politickou náladou počátku 20. let, nezatrpkl Max Hohenberg vůči českému živlu, celý život nostalgicky vzpomínal na šťastné dětství na Konopišti a uchoval si obstojnou znalost češtiny, prý jediný ze sourozenců. Bývalý kancléř prezidenta Václava Havla a bývalí ministr zahraničí ČR Karel Schwarzenberg ve své knížce rozhovorů s Janou Klusákovou, která vyšla r.1993 pod názvem "Nadoraz", vzpomíná, jak "šel v padesátých letech s otcem o vánocích do českého kostela ve Vídni, vzadu stál vysoký holohlavý pán s knírkem a zaníceně zpíval české koledy. Nikdo nevěděl, že ten anonymní muž je syn arciknížete Františka Ferdinanda".

 

Děti Maximiliana vévody Hohenberga a Alžběty hraběnky Waldburg-Wolfegg

A. František vévoda Hohenberg (* 13.9.1927 Artstetten - † 16.8.1977 Ried i.d.Riedmark) se r.1953 ve Štýrském Hradci oženil s Alžbetou princeznou Lucemburskou (* 22.12.1922 zámek Berg) - 2 děti:

Anita knežna Hohenbergová (* 16.8.1958 zámek Berg) 1.svatba r.1978 Romée de La Poëze d´Harambure (* 15.7.1949 Düsseldorf) - 4 děti, 2.svatba r. 2005 Andreas hrabě von Bardeau (*Graz 13.2.1957)

Žofie kněžna Hohenbergová (* 10.5.1960 zámek Berg) se provdala r.1983 za Jean-Louis de Potesta (* 8.2.1951 Lüttich) - 3 děti.

 

B. Dr. Jiří vévoda Hohenberg (* 25.4.1929 Artstetten) se r.1960 oženil s Eleonorou princeznou Auersperg-Breunner (* 12.9.1928 Goldegg) - 3 děti :

JUDr. Mikuláš kníže Hohenberg (* 3.7.1961 Boulogne sur Seine) se r.1989 oženil s Marií Alžbětou hraběnkou Westphalen (* 7.8.1963 Münster) - 3 děti.

Henrieta kněžna Hohenbergová (* 9.11.1962 Boulogne sur Seine)

Maximilian kníže Hohenberg (* 25.1.1970 Buenos Aires)

 

C. Albrecht kníže Hohenberg (* 4.2.1931 Artstetten) se r.1962 oženil s Leontine hraběnkou Cassis-Faraone (* 3.8.1933 Vught) - 4 děti :

Margarete kněžna Hohenbergová (* 19.6.1963 Vídeň) se r.1991 provdala za Josefa arcivévodu Rakouského (* 16.3.1960 Feldafing) - 4 děti.

Leo kníže Hohenberg (* 28.9.1964 Vídeň) se r.1994 oženil s Rosalindou Alcoforado (* 3.7.1964 New York) - 1dítě.

Johanna kněžna Hohenbergová (* 29.4.1966 Vídeň) se r.1994 provdala za Mgr.Andrease hraběte Henckel von Donnersmarck (* 30.3.1959 zámek Berg) - 2 děti.

Katharina kněžna Hohenbergová (* 9.3.1969 Vídeň) se r.1997 provdala za Carlose Manuela Mendeze de Vigo (* 27.7.1969 Mnichov) - 1 dítě.

 

D. Johannes kníže Hohenberg (* 3.5.1933 Artstetten) se r.1969 oženil s Elisabeth Meilinger-Rehrl (* 30.5.1947 Bramberg-Weyerhof) - 4 děti :

Sophie kněžna Hohenbergová (* 26.5.1970 Salzburg)

Stephan kníže Hohenberg (* 3.7.1972 Salzburg)

Georg kníže Hohenberg (* 13.5.1976 Salzburg)

Isabelle kněžna Hohenbergová (* 13.5.1976 Salzburg)

 

E. Peter kníže Hohenberg (* 26.3.1936 Artstetten) se r.1970 oženil s Christine Meilinger-Rehrl (* 27.4.1945 Bramberg-Weyerhof) - 2 děti :

Marie Christine kněžna Hohenbergová (* 25.11.1970 Salzburg)

Marie Therese knežna Hohenbergová (* 31.7.1972 Salzburg)

 

F. Gerhard kníže Hohenberg (* 23.12.1941 Vídeň)

 


 

Ing. Arnošt Alfons Karel František Ignác Josef Maria Antonín
kníže Hohenberg

* 27.5.1904 Konopiště - † 5.3.1954 Štýrský Hradec

r.1917

 

Kníže Ing.Arnošt Hohenberg se 25.března 1936 ve Vídni oženil s dcerou anglického diplomata Marii Terezou Woodovou (* 9.5.1910 Vídeň - † 28.11.1985 Radmer).

Děti Arnošta knížete Hohenberga a Marie Therese Wood

A. Ferdinand kníže Hohenberg (* 14.3.1937 Vídeň - † 8.8.1978 Graz) se r.1964 oženil s Heide Zechling (* 4.1.1941 Eisenerz) - 1 dítě :

František kníže Hohenberg (* 24.5.1969 Štýrský Hradec) se r.1994 oženil s Christiane Pirker (* 4.2.1970 Villach)

 

B. Arnošt kníže Hohenberg (* 1.3.1944 Vídeň) se r.1973 oženil s Patricií Caesar (* 12.6.1950 New York) - 1 dítě :

Eva kněžna Hohenbergová (* 1.12.1974 Graz)

nahoru