Žofie Marie Josefína Albína Chotek
hraběnka z Chotkova a Vojnína
od r.1900 kněžna z Hohenbergu
od r.1909 vévodkyně z Hohenbergu
(1.3.1868 - 28.6.1914)

 

Byla dcerou rakouského diplomata a někdejšího českého místodržitele říšského hraběte Bohuslava Chotka z Chotkova a Vojnína (1829 - 1896). Její matka byla rozená hraběnka Vilemína Kinská z Vchynic a Tetova (1838 - 1886). Rodokmen Chotků sahal jako habsburský až někam do 13.století. Hraběnka se narodila ve Stuttgartu 1. března 1868 a původem patřila k nejvyšší české aristokracii. V rodinném kruhu Chotků se českého jazyka ale už neužívalo. Žofie byla štíhlounká, měla hnědé oči, bohaté kaštanové vlasy. Byla to vzdělaná dáma ovládající mimo němčiny částečně i češtinu a maďarštinu. Měla pečlivé a vzorné vychování, rovněž přísně náboženské. Žofie byla šetrná a platila za výbornou hospodyni.

Na podzim roku 1894 potkává František Ferdinand na slavnosti v Praze u místodržitele Františka hraběte Thun-Hohensteina hraběnku Žofii Chotkovou a navazuje s ní přátelský vztah. Arcivévoda ji tam požádal o příští tanec a tak začala známost a láska, která o několik let později způsobila nemalé státoprávní komplikace, trvale narušila vztah mezi císařem a jeho následníkem. V době, kdy arcivévoda František Ferdinand sloužil v Praze se trvale stýkal s okruhem lidí, do kterého Žofie patřila, s českou aristokracií a s jejími blízkými příbuznými. Následník trůnu často přemýšlel, že nejlepší by bylo ubytovat Žofii v nějakém nepříliš vzdáleném místě od Vídně kam by mohl bez jakéhokoli podezření jezdit. Náhoda tomu chtěla, že arcivévodkyně Isabela to dobou hledala dvorní dámu. František Ferdinand to Žofii navrhl, ale ta nebyla zprvu nadšena, protože arcivévodkyně měla pověst přísné a nepříjemné paní. Nakonec o místo zažádala a dostala je. Hraběnka Žofie se roku 1898 stala dvorní dámou arcivévodkyně Isabely. Isabela byla provdána za arcivévodu Bedřicha, velitele V. armádního sboru sídlícího ve svém paláci v Bratislavě. V době, kdy František Ferdinand sloužil v Českých Budějovicích, stále častěji zajížděl do Bratislavy, kde navštěvoval palác arcivévody Bedřicha. Bedřich a Isabela měli šest dcer, bylo přirozené, že četné návštěvy svobodného arcivévody budily naději, že nejžádanější potencionální ženich v celé říši, následník trůnu, si vybere jedni z nich. V úvahu přicházela nejstarší Marie Kristina, ale nikdo z rodiny ještě netušil, že důvodem častých návštěv je dvorní dáma hraběnka Žofie.

Vztah Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové zůstává tou dobou ještě utajen. František Ferdinand jistě tušil, že legalizace vztahu k milované ženě nebude snadná a napsal: ,,Když má našinec někoho rád, najde se vždycky v rodokmenu nějaká maličkost, která zakazuje manželství, a tak se stane, že u nás vždycky muž a žena jsou navzájem dvacetkrát příbuzní. Výsledkem je, že polovina dětí jsou blbci a idioti."
V dopisu hraběnce Fuggerové píše: ,,Docela dobře si dovedu představit ideální ženu, kterou bych měl rád a s kterou bych se mohl stát šťastný. Neměla by být nějakým mladým stvořením, ale měla by mít již upevněný charakter a názory. Taková princezna neexistuje, a proto považuji za lepší zůstat svobodný, než být celý život nešťastný."

Svědectví, kde a kdy došlo k prozrazení vzahu Františka Ferdinand a Žofie se značně rozchází. Pravděpodobně to ale bylo v Bratislavě nebo v letovisku Opatija.  Podle arcivévodova sloužícího Karla Mikuly došlo k prozrazení vztahu právě v jadranském lázeňském letovisku Opatija. Žofie trávila čas na letním pobytu v Opatiji s některými z Isabeliných dcer. František Ferdinand ji tam tajně navštěvoval a arcivévodkyně Isabela vyvolala scénu, která prý vyvrcholila v prohlášení Františka Ferdinanda ,, Žofie je má nevěsta!." Žofie byla ihned propuštěna a útočiště našla u své sestry Zdeňky, která sloužila jako dvorní dáma u arcivévodkyně Štěpánky, vdovy po korunním princi Rudolfovi.

František Ferdinand musel sebrat všechnu svou odvahu, aby sdělil císaři své rozhodnutí oženit se s hraběnkou Chotkovou. Karel Mikula vzpomíná: ,,Nejhůře bylo v měsících, než se rozhodl svěřit se se svojí ženitbou císaři. Oddaloval to po celý rok a stálo ho to velké boje a sebezapření. Bylo to koncem října 1898, když jsme byli na pozvání hr. Harnauconta v jižních Uhrách. Vraceli jsme se přes Pešť, kde jsme byli ubytováni v hotelu Hungaria. Tenkrát čekal následníka snad nejtěžší okamžik v životě, následník jel k císaři se zpovídat a prosit o povolení k svatbě." Podle Mikulova sdělení byl následník velice rozrušen.

František Josef První

Císař a hlava rodu se považoval za strážce tradic dynastie. Rakouský arcivévoda si mohl vzít za rovnorodou manželku jen některou z habsburských arcivévodkyň a příslušnic královských a knížecích rodů, které v té době nebo někdy v minulosti panovaly.

Hraběnka Chotková nebyla dle předpisů rodiny rovnocenná pro sňatek s arcivévodou, který se měl stát císařem, neměla vlastností stát se císařovnou, a úmysl vzít si takovou ženu považoval František Josef za zpronevěru na postavení následníka! "Absolutně vyloučeno"! Tento sňatek by se mohl uskutečnit jen vedle trůnu, morganaticky, ale sňatek by vyvolal obtíže státoprávní a dynastické, a takových problémů se císař bál.
Např. uherské a české státní právo pojem nerovnorodé, morganatické manželství neznalo.
Děti z tohoto manželství nebudou arcivévody a nebudou mít právo na trůn! Zase se mělo splnit proroctví o nepřímém následnictví, protože následníkem by se v takovém případě stal nikoliv syn Františka Ferdinanda, ale jeho bratr Otto, který byl u císaře pro zhýralý život zapsán nejšpatněji. To vše císař synovci vykládal, a zvětšoval obtíže citátem pragmatické sankce. František Ferdinand trval na svém a prohlásil, že se za svou ženu a děti vzdá všech nároků arcivévodských, tedy i trůnu habsburského.
To císaře zarazilo. Patrně si vzpomněl na svoje nešťastné manželství, na katastrofu synovu a zdánlivě změknul. Ujišťoval následníka, že chce jen jeho štěstí, ale že musí uvážit všechny následky a důsledky, jenž by mohly ohrozit klid a pořádek ve státě. Císař dal arcivévodovi jednoroční lhůtu, aby věc znovu uvážil. Přijde-li po roce se stejným rozhodnutím, že svolení k sňatku od císaře beze všeho dostane. Císař při tom zvážil všechny možnosti a zatím sám dělal, co mohl, aby Františka Ferdinanda odvrátil od jeho úmyslu.

Proti úmyslu Františka Ferdinanda oženit se s hraběnkou Chotkovou se postavili téměř všichni příslušníci habsburské rodiny, včetně obou obojakých bratrů Otty a Ferdinanda Karla. Oba bratři sice v soukromí svého bratra podpořili, ale na veřejnosti a před zrakem císaře ze strachu nikoli. Dvorské kruhy vyvíjely nátlak i na Žofiiny sestry a bratra jenž byl státním zaměstnancem. František Ferdinand a Žofie museli čelit přesvědčovací a zastrašovací kampani, a fronta útočníků byla vskutku široká: rodina, dvůr, státní a církevní činitelé...

Mezi hrstkou těch, kteří stáli pevně na straně Františka Ferdinanda byla jako vždy nevlastní matka Marie Terezie: ,,Můj syn tvrdí, že nemůže být šťastný, nevezme-li si ženu svého srdce. Jeho štěstí je pro mne nejdůležitější."

Arcivévodův konopišťský představený (hofmistr) Franz Janacek byl skutečně jediným, kdo znovu a znovu dodával svému pánovi odvahu, když v důsledku nesčetných překážek propadal zoufalství. Nepoddajně odolával všem pokusům jednotlivých členů císařského domu převést jej na stranu stojící proti arcivévodovi. A to prostým prohlášením, "že má jen jednoho, a to svého pána, a tento pán vidí své životní štěstí jen v manželství se svou milovanou hraběnkou."
Několikrát se zdálo, že arcivévodovi nezbývá než jedna z dvou možností. Vzít si hraběnku a vzdát se následnictví, nebo se vzdát hraběnky a zůstat následníkem.

Na jaře r.1900 se František Ferdinand obrací na císaře s dopisem : "V tísni a strastiplné situaci, ve které se již dlouho nacházím, obracím se ještě jednou na otcovské srdce Vašeho Veličenstva s nejvřelejší prosbou o vyplnění mého jediného, nejvřelejšího a nejmilejšího přání, od kterého závisí má celá budoucí existence, mé štěstí, můj klid a má spokojensot. Manželství s hraběnkou je jediný prostředek, abych se stal tím, čím chci a musím být: mužem, který je věren svému povolání, šťastným mužem. ..."

Císař, nerad a s těžkým srdcem dal nakonec souhlas k nerovnorodému sňatku. Odpoledne 25. června 1900 císař František Josef přijímá v audienci Františka Ferdinanda a předkládá mu podmínky, za kterých je ochoten svatbu povolit. Ještě téhož dne bylo ve Vídni vydáno dvorní oznámení, že ve čtvrtek dne 28. června 1900 ve 12.00 hodin koná se v Hofburgu slavnostní přísaha arcivévody Františka Ferdinanda.

Dne 28. června 1900 byla v sálu tajných radů císařského hradu napjatá atmosféra k prasknutí. Ve slavnostních stejnokrojích zde stáli nejvyšší dvorští úředníci, dospělí členové panovnického domu, přítomen byl vídeňský arcibiskup kardinál-kníže Anton Gruscha, uherský primas kardinál Lorenz Schlauch, kolem nich stála skupina biskupů, nechyběli prezidenti poslanecké a panské sněmovny říšské rady, ministři, tajní radové, generalita a další důležití činitelé.

V pravé poledne se za znění bubnů a fanfár otevřely dveře dokořán a do trůního sálu vstoupil císař a král František Josef I. s doprovodem. Arcivévodové se postavili po císařově levici, na pravici byl uveden František Ferdinand.
Když panovník usedl na trůn zahájil akt krátkým projevem : "Pozval jsem všechny členy našeho rodu, své tajné rady a ministry k dnešní slavnosti, protože přísaha, která dnes bude složena, je velmi důležitá pro rodinu arcivévodů i pro mocnářství. Vždy jsem choval v srdci přání pečovat o dobro všech členů arcivévodské rodiny. Chci svému synovci podat nový důkaz své obzvláštní lásky a svolil jsem k jeho sňatku s hraběnkou Žofií Chotkovou. Hraběnka Žofie Chotková sice pochází ze vznešeného rodu, ale ten nenáleží k těm, který podle obyčejů naší rodiny lze pokládat za rovnocenný s naším. Protože však jen ženy z rovnocenných rodů lze pokládat za stejnorodé, je nutno považovat tento sňatek za morganatický a děti, jimiž by byl tento sňatek požehnán, nemohou sdílet práv arcivévodské rodiny. Aby platnost této zásady byla zabezpečena pro budoucnost, složí dnes nejjasnější pan arcivévoda přísahu v tom smyslu, že toto vše plně uznává, že jeho sňatek s hraběnkou Žofií Chotkovou je sňatek morganatický a tedy následkem toho nelze sňatek pokládat za stejnorodý a že děti z tohoto manželství nemohou mít právo dětí z manželství stejnorodého. Vyzývám ministra císařského domu, aby přečetl nejjasnějšímu panu arcivévodovi přísahu."

Poté ministr zahraničí Agenor hrabě Goluchowski začal číst přičemž zdůraznil, že listina existuje také v maďarské verzi : "My, arcivévoda František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria Rakouský-Este, z Boží milosti císařský princ a arcivévoda Rakouský, korunní princ Uherský, Český atd. atd. prohlašujeme.... Dříve než přikročíme k uzavření manželského svazku, považujeme za svou povinnost potvrdit, odvolávaje se na rodinné zákony, jejichž ustanovení zejména s ohledem na sňatek, který uzavíráme, v celém rozsahu uznáváme a prohlašujeme závazně, že naše manželství s hraběnkou Žofií Chotkovou není rovnorodé, nýbrž manželství morganatické, a kterým se má považovat nyní a pro všechny časy. Na jeho základě naše paní manželka ani děti, které by Božím požehnáním z našeho manželství vzešly, ani jejich potomci si nemohou činit nároky na práva, pocty, tituly, erby, výhody atd., které náleží rovnorodým manželkám a dětem pocházejícím z rovnorodých manželství pánů arcivévodů.
  Zejména uznáváme a prohlašujeme však ještě výslovně, že ani našim dětem pocházejícím z uvedeného manželství a jejich potomkům, protože nejsou členy nejvyššího panovnického domu, nepřísluší právo na následnictví na trůn v královstvích a zemích zastoupených v říšské radě a tím ve smyslu článku zákona z r.1723 I. a II. v zemích uherské koruny a jsou dokonce vyloučeny z nástupnictví na trůn.
Zavazujeme se svým slovem, že toto prohlášení, jehož významu a dosahu jsme si plně vědomi, uznáváme pro nás závazným po všechny časy, jako pro naši paní manželku a naše děti a jejich potomky, a že se nikdy nepokusíme toto naše dnešní prohlášení odvolat nebo něco podniknout, co by směřovalo k tomu, aby jeho závazná síla byla zeslabena nebo zrušena...K tomu mi pomáhej Bůh!"
K potvrzení tohoto ve dvou vyhotoveních předloženého prohlášení jsme vlastnoručně vyhotovili tyto listiny a opatřili je svou arcivévodskou pečetí.
"

Když ministr Goluchowski domluvil, přistoupil arcivévoda k malému stolku, na němž stál krucifix císaře Ferdinanda II. Bez zaváhání položil na znamení přísahy pravou ruku na evangelium, které nesl vídeňský arcibiskup, a pak podepsal německý a také maďarský text prohlášení. Účastníci shromáždění vzpomínají, že arcivévodu vynucený akt hluboce dojal: byl prý rudý v obličeji, oči měl vlhké potlačovanými slazami, jen obtížně hledal slova.

František Ferdinand v dopise Žofii, 28.6.1900 : "Žofi, Žofi, Ty moje všechno! Můj poslední dopis před naším definitivním spojením! ... Po pobožnosti bylo dopoledne v hrozném očekávání tohoto velikého ceremoniálu v Hofburgu. Byl to ten nejtěžší den v mém životě! Ale z lásky k Tobě jde všechno! ... Slavnost byla strašně zlá. Již když jsem před ní musel čekat společně se všemi arcivévody na Jeho Veličenstvo! Ty obličeje! Jen Bedřich, Leopold Salvátor a starý Josef velmi přátelští. Bratři upejpaví, Luziwuzi (Viktor Ludvík) v slzách... Rainer zlomen. Děsné! Žofi, mužeš být trošičku pyšná na svého muže, neboť si myslím, že žádný z přítomných arcivévodů by pro svou ženu neudělal to, co jsem pro Tebe udělal já. Bylo to hrozné, ale pro Tebe učiním všechno! Něco, co Tě potěší, je, že po obřadu Jeho Veličenstvo zamířilo ke mně, podalo mi ruku, kterou jsem políbil... Věčně, věčně Tvůj šťastný, oddaný, Tebe na rukou nosící Franci."

Vévodkyně Žofie z Hohenbergu

nahoru