František Josef Karel

František Josef Karel

(18.8.1830 - 21.11.1916)

František Josef I., z Boží milosti císař Rakouský, král Český, atd. a apoštolský král Uherský

Panovník,  Voják,  Úředník,  Katolík,  Muž od rodiny,  Myslivec

 

68 let panování, na jejichž počátku stál ztrnulý absolutismus a jejichž ukončení znamená počátek nejvolnější konstituce na základě všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva. Málokterým panovníkům bylo popřáno zastávat své vznešené povolání po tak dlouhý čas a není skoro případu, aby jediný mocnář zdobil trůn po celé epochy, jež prožívala celá tři pokolení.
 Všechny dějepisné a politické události, válka a mír - vznik moderního přetvoření říše a vývoje jejich národů, vznik moderní kultury a techniky a mohutný rozvoj průmyslu, obchodu a dopravy, umění a vědy se Rakousko pod slavným žezlem císaře Františka Josefa stalo moderním kulturním státem, který se bez obav mohl měřit se všemi zeměmi světa.

 Panovník a kníže v nejšlechetnějším slova smyslu, otec vlasti a svých národů, takto stál císař František Josef necelých sedm desetiletí před námi od hor Krkonošských až po břehy moře Adriatického, od jezera Bodamského až do strmých hor Sedmihradských.

 Císař František Josef  jako obětavý a pečlivý otec svých národů miloval je všechny stejně a snažil se vždy působit smířlivě, povznášeje strany k vědomí, že společné blaho spočívá právě jen v zachování nerozlučného svazku mezi rakouskými národy a  r o d e m   p a n o v n i c k ý m.

 
V I R I B U S  U N I T I S ("spojenými silami!")

 


(1840)


(1855)


(Císař v gala uniformě polního maršála roku 1865)


(1875)


(1885)


(Císař v rouchu velmistra rytířského Řádu Zlatého rouna roku1895)

 

Ctihodný lev mezi evropskými monarchy.

Vidíte před sebou posledního evropského monarchu staré školy, řekl František Josef s lehkým úsměvem bývalému prezidentovi U.S.A. Theodoru  Rooseveltovi, když ho z jara roku 1910 přijímal v audienci. Dvaapadesátiletý Američan si mohl dovolit to, co nikdo před ním ani po něm. Předstoupil před osmdesátiletého monarchu v občanském „republikánském“ oděvu s barevnou kravatou. Přesto neskrýval svůj respekt a pohnutí. Bylo to čistě soukromé setkání a patrně se nehovořilo o politice, ale spíše o lovu, tj. o předmětu, k němuž měli oba účastníci rozhovoru co říci. „Co je to všechno proti dojmům, které si odnáším z dnešní audience u císaře. Všechny své vzpomínky na lovy lvů v Africe vyměním rád za vzpomínku na jedinou audienci u Františka Josefa I. Nic nemůže předstihnout skvostnou staletou tradici, jak ji ztělesňuje právě on!“, poznamenal Theodore Roosevelt.

 Den se pro něj začínal kolem páté ráno, v pozdějších letech ještě dříve a jeho komorník Eugen Ketterl ho od poloviny 90.let budíval v půl čtvrté: „Kladu se k nohám Vašemu Veličenstvu a přeji dobré jitro!“ Císař poděkoval a pravidelně se ptával na počasí. Po studené koupeli a ranní toaletě poklekl ke krátké modlidbě a pak ve vojenské uniformě usedal kolem páté hodiny ke stolu, kde ležela připravena akta z úřadu ministerstva zahraničí. Předtím ještě krátce posnídal trochu kávy, později čaj, rohlíky s máslem, a pokud nebyl postní den, i se šunkou a prohodil několik slov se svým osobním lékařem Dr. Josefem Kerzlem, který v tuto dobu mezi 4. a 5. hodinou ranní pravidelně přicházel pozeptat se na zdraví. Protože František Josef měl velice odolný organismus a do vysokého stáří se těšil dobrému zdraví, šlo skutečně většinou jen o formální návštěvu. Pak do půl osmé pracoval. Denně o 9. hodině se hlásil první generální pobočník Eduard hrabě Paar, následoval přednosta císařovy vojenské kanceláře a druhý generální pobočník Artur baron Bolfras, nejvyšší dvorní hofmistr, ministři a případně další úředníci. Mezi 12. a 13. hodinou ve své pracovně lehce poobědval. Podávalo se na velkém stříbrném tácu polévky, hovězího masa se zeleninou, bifteku nebo zvěřiny a jedné nebo více sklenic plzeňského piva. Císař měl rád i víno, většinou skleničku rakouského bílého nebo nejlepší druhy francouzského sladšího šampaňského, do kterého si občas namáčel sušenky. Byl i kuřákem. Léty svou vášeň omezil a zaměnil silné tenké virginia za lehčí regalia media. Večeře se podávala kolem 17. hodiny na zvláštním stolku opět v pracovně. Den končíval mezi osmou a devátou večer, kdy uléhal k pravidelně dobrému spánku. Od podzimu až do velikonoc, kdy byla společenská sezóna a bylo také nutno plnit nejvíce reprezentativních povinností, sídlil František Josef zpravidla přímo na vídeňském Hradě. Po velikonocích obvykle dlel na zámku Schönbrunn, ale denně dojížděl na Hrad. S naprostou pravidelností trávíval letní měsíce v Ischlu, odkud opět pravidelně odjížděl přes Vídeň koncem srpna na každoroční vojenské císařské zářijové manévry. Načrtnutý snímek jednoho dne v životě císaře a krále Františka Josefa potvrzuje obecněji známé rysy jeho osobnosti: smysl pro pořádek a pravidelnost, pracovitost a píli a vždy důstojnou uměřenost a střídmost, ale co si myslel a cítil, to zůstává nejen za zavřenými, ale bezpečně a mnohonásobně zamčenými dveřmi…

František Josef platil za absolutně vzdorujícího vůči radám a rádcům. Také jeho okolí brzy pochopilo, že císař nic neodmítá více než nevyžádané politické názory. I členům vlády ostře odmítal všechny zmínky o záležitostech, které se netýkaly jejich vlastního resortu. Císařův nevraživý pohled tak nevědomého ihned přiměl k mlčení. Ani muži, kteří se hřáli na výsluní jeho přízně, neměli možnost ovlivňovat císařova politická rozhodnutí nebo intervenovat v záležitostech, které nepatřily do jejich kompetence. Císař nenáviděl, když členové jeho vlády, nebo dokonce dvorní hodnostáři dávali bez vyzvání k lepšímu všeobecné politické názory. Pokládal totiž respektování resortní příslušnosti za nejvyšší princip své vlády. Když někdo bez vyzvání začal vyjadřovat politické názory, císař bryskně ukončoval rozhovor.  Ani s lichotkami se nikdo u císaře Františka Josefa daleko nedostal. Kdo se domníval, že něčeho dosáhne patolízalstvím a podlézáním, býval zklamán. Protože císař těžko snášel krasořečníky a odbýval je dobře míněným „ No, však to tak zlé nebude“, nakonec se ani neodvažovali se k němu přibližovat.

(Císař v uherské gala uniformě polního maršála)

František Josef se až do konce svého života striktně přidržoval ústavy. Císař už nemohl sám vydávat zákony, chtěl však přirozeně, aby se přijímaly takové, které pokládal za správné. Z císaře se během let stal mistr umění jemné diplomacie. Věděl, jaké páky musí použít, aby ovlivnil hlasování v parlamentu. Císař František Josef tedy uměl své nejvyšší dvorské hodnostáře využívat tak, jak potřeboval, byli mu nástrojem k uskutečňování politických přání. O nějakém manipulování císařem proto nemůže být ani řeči.

 

Nejvýznamnější politická demonstrace postihla dvůr Františka Josefa  na přelomu let 1906-1907. Život parlamentu se po proslulé Badeniho krizi z roku 1897 dostal na absolutní dno. Jazykové nařízení ministerského předsedy Badeniho o používání češtiny a němčiny v úředním styku v Čechách a na Moravě způsobilo nejen demonstrace ve Vídni a v Praze, ale také to, že se parlament začal podobat blázinci. Nacionalističtí němečtí poslanci napadali poslance ze slovanských národů, křik, slovní potyčky a bitky mezi Němci a Čechy byly na denním pořádku. Demolovaly se ministerské lavice a trhaly stenografické zápisy. Když poslanci vyhnali předsednictvo a ministry a obstrukce vyvrcholila, rozhodl se ministerský předseda potlačit parlamentní revoltu silou. Po Badeniho krizi pracovala většina rychle se střídajících vlád zpravidla už jen na základě nouzového zákona – paragrafu 14. Tedy pomocí vládních nařízení, která nemusela schvalovat Říšská rada.

Měšťanským stranám, které se více než desetiletým demolováním parlamentu vzájemně potíraly a bránily jakékoli konstruktivní práci, mezitím vyrostl konkurent, jemuž bylo dosud bráněno vstoupit do parlamentu. Bylo to masové hnutí dělnictva.  A nyní se stalo něco, co zcela překvapilo politické strany a také širokou veřejnost. Císař se rozhodl socialisty povolat do parlamentu. Pověřil ministerského předsedu Becka vypracováním návrhu zákona, podle kterého měl mít volební právo každý občan mužského pohlaví starší 24 let. Císař doufal, že ostatní politické strany budou muset bojovat se zástupci konkurenčního hnutí o přežití a že konečně začnou provádět konstruktivní a věcnou politiku.

V lednu 1907 císař nové volební zákony podepsal. Rozhořel se volební boj, jehož sílu dosud Rakousko nezažilo. Politika se stala věcí širokých mas obyvatelstva. Socialisté napochodovali do parlamentu jako téměř nejsilnější uskupení. Po letech obstrukcí se v novém rakouském parlamentu ustavila vůle k práci a patriotickému smýšlení.

(Pracovna císaře na zámku Schönbrunn)

František Josef po celý život odsuzoval ve svém nejbližším okolí intervence, které se netýkaly resortu přímluvců, ale během Velké války, v posledním roce svého vládnutí, zažil ještě něco nevídaného. Jeho nejvyšší hofmistr Alfred kníže Montenuovo opustil úzce vymezené a přesně definované pole působnosti a chtěl přivodit změnu vlády a svrhnout úřadujícího ministerského předsedu Karla hraběte Stürgkha, který od uzavření parlamentu v roce 1914 vládl dle již zmíněného paragrafu 14. Na jeho místo měl být pak dosazen Ernst Körber. Spiknutí členů panské sněmovny, o němž byl nejvyšší hofmistr dobře informován, selhalo a poslední pokus skupiny dostat se prostřednictvým Montenuova k císaři zůstal bezúspěšný. František Josef si svého ministerského předsedu ponechal, ale ne nadlouho. Karel hrabě Stürgkh se dne 21. října 1916 ve vídeňské kavárně hotelu Meissl & Schadn stal obětí atentátu. Hrabě seděl právě u stolu, před sebou měl talíř se švestkovým koláčem a kouřil doutník. Vtom vstal od vedlejšího stolu mladý muž, přistoupil k němu, namířil a vystřelil tři rány. Hrabě Stürgkh padl mrtev na zem. Vídeň i celé mocnářství zažívalo šok. Tentokrát nezaútočil žádný horkokrevný bosenskosrbský radikál typu Gavrila Principa, nýbrž racionálně uvažující německo-rakouský sociálnědemokratický politik dr. Friedrich Adler. Chladnokrevný útok radikálního sociálního demokrata Friedricha Adlera brzy překryla smrt Františka Josefa i válečná vřava. Syn zakladatele rakouské sociální demokracie Victora Adlera byl na jaře roku 1917 odsouzen k smrti. Brzy nato změnil císař Karel I., usilující o politický smír v říši, Adlerův absolutní trest na osmnáct let těžké práce v kamenolomu. A na sklonku monarchie 2. listopadu 1918 byl Adler dokonce amnestován a propuštěn na svobodu.

Jediný pozoruhodný pokus o změnu vlády s pomocí nejvyššího hofmistra potvrzuje, že František Josef až do své smrti činil svá politická rozhodnutí zcela nezávisle a nedal se ovlivnit ani svým nejbližším okolím…

(Polsední obraz císaře Františka Josefa ve služební uniformě polního maršála z roku 1916)

 

Císař František Josef byl až do poslední chvíle ve vynikajícím duševním stavu, důsledky vysokého věku se u něj projevovaly pouze v tělesném ohledu. Krátce po atentátu na ministerského předsedy se v přítomnosti pozdější císařovny Zity vyjádřil v tom smyslu: „Ještě pár týdnů budu přihlížet, a pak to skončím!“ Myšlena byla válka: „Nechci, abychom zcela a beznadějně zašli“ řekl svému pobočníkovi Albertu von Marguttimu. Jeho slova se naplnila, ale v jiném smyslu.

Od 10. listopadu 1916 byl císař nemocen s příznaky zápalu plic. Nemoc však nezadržitelně postupovala a neustálé horečky vyčerpávaly organismus natolik, že v úterý 21. listopadu kolem poledne nastal zlom. Císař ještě absolvoval svůj dopolední  program, v audienci přijal ministerského předsedu Körbera a znovu mu potvrdil své odhodlání co nejdříve skoncovat s válkou. Pak se setkal s následníkem trůnu Karlem a jeho ženou Zitou. Ve vysoké horečce pojedl něco slepičí polévky a kolem čtvrté hodiny jej odvedli do lože. Svému komorníkovi pak stačil dát ještě příkaz, aby ho vzbudil jako obvykle.

Císař a král František Josef První, zaopatřen svátostmi, zemřel pět minut po deváté hodině večerní dne 21. listopadu 1916.

 

Michal Lukšíček©2016

na pokračování ...

 

Prameny:

Prof. Urban Otto : František Josef (Historik Prof. Urban byl předním českým znalcem osobnosti Františka Josefa.)

Winkelhofer Martina : Viribus Unitis der Kaiser und Seine Hof (Historička M.Winkelhofer je specialistkou na historii vídeňského dvora a šlechty za doby Františka Josefa.)