Připomínka s odstupem 95.let

31.03.2017 20:04

Od mého nástupu na trůn jsem neúnavně usiloval o vyvedení mých národů z hrůz války, na jejímž vypuknutí nenesu vinu. (z abdikačního prohlášení císaře Karla I. z 11. listopadu 1918)

 

Zapomeňme pro tu chvíli na poněkud už fousaté vyvádění aprílem; den 1. dubna může být příležitostí k jiné, naléhavější vzpomínce. Před pětadevadesáti lety, prvního dubna 1922, zemřel v exilu na ostrově Madeiře poslední rakousko-uherský císař a český, byť nekorunovaný král, Karel I. z rodu habsbursko-lotrinského. Kým zrovna nelomcují monarchistické vzněty, se může ptát, co je na tom tak zvláštního, že je třeba to připomínat; všelijakých králů, císařů, ba i presidentů pomřelo za to bezmála už století spousta a pes po nich dohromady neštěkne, že.

 

No, jak se to vezme. Připomínám, pokud ta okolnost někomu není známa, že jmenovaný panovník, nastoupivší na trůn uprostřed vražedného šílenství první světové války, pojal úmysl s ním skoncovat. Jelikož nemohl doufat, že se mu podaří přimět k témuž svého válečného spojence, vilémovské Německo, rozhodl se učinit tak bez něj, separátním mírem. Prostřednictvím svého švagra, důstojníka belgické armády Sixta Ferdinanda vévody z Parmy, začal v tom smyslu vyjednávat s mocnostmi Dohody, a ne bez vyhlídky na úspěch. Bohužel převážily opačné zájmy. Na jedné straně se představitelé Italského království obávali, že by takovém případě nedosáhli zamýšlených územních zisků, na straně druhé přispěli svým značným vlivem na spojenecké vlády k pokračování válečných hrůz politikové českého exilu, Masaryk s Benešem. Čemuž lze rozumět: bez konečného rozbití Rakouska-Uherska se Masaryk nemohl stát československým presidentem a Beneš jeho pravou rukou. Nepomysleli přitom, nebo možná pomysleli, ale nevadilo jim, že prodloužení války o jediný rok znamenalo smrt nejméně jednoho milionu vojáků obojí strany, o zmrzačených nemluvě. Musím se přiznat, že mimo jiné i z tohoto důvodu neplanu k tatíčku Masarykovi takovým obdivem, jak jest ve vlastech českých bezmála povinno.

 

Správný historik si nemá klást otázky typu co by bylo, kdyby nebylo, avšak nejsa historikem z povolání si dovolím to pravidlo porušit. Tudíž: co by bývalo nastalo, kdyby se úsilí císaře Karla setkalo s úspěchem? Vážený čtenář mi možná odpoví, že by v takovém případě nevzniklo samostatné Československo; i opovážím se vyslovit kacířský názor, že by se nestala žádná zvláštní škoda. Podunajská monarchie by bývala zůstala zachována, možná v o něco zhublé podobě, pořád ale co významná středoevropská mocnost, hráz proti rozpínavosti z jedné strany německé, z druhé strany ruské. Jejím rozbitím hráz padla a obojí záplava se rozlila, stalinská i hitlerovská, což si nakonec odskákala i obnovená strátnost česká, potažmo československá.

 

A když jsem se takhle rozjel, neodpustím si i další kacířství. Bylo starému Rakousku spíláno do vězení národů... inu, drobet přehnané, ony se ty národy sice všelijak mezi sebou štířily, setrvávaly ale ve svazku rakousko-uherského dvoustátí dobrovolně. To se o předválečném Československu nedá tak úplně říci; nejméně dvě z jeho sedmi národností do něj byly začleněny, aniž se jich kdo ptal, stojí-li o to nebo ne. A zatímco při všech řečích o germanisaci císař pán velmi dbal o to, aby žádný z jeho národů nebyl upřednostňován, Masarykova republika vyhlásila imaginární národ československý za státotvorný, ostatní byly jen jaksi tolerované, někdy dosti neochotně. Také že jí byl pohubených dvaceti letech konec. Jak jinak mohl dopadnout stát, založený na takové sbírce mylných předpokladů? Že mocenská konfigurace, nastolená rokem 1918, potrvá věčně. Že navěky bude nevalnou vůli k obhájení vlastní existence suplovat záštita vítězných mocností, Francie především. Že nikdy nenastane okolnost, jíž by se zaštítitelé lekli a na milé Československo se vykašlali, nestojíc jim za pranici.

 

Po mnoha stránkách byla nová republika zmenšenou kopií starého mocnářství, navíc nepodařenou. Sám Masaryk kopíroval císaře pána, i na koni se jezdit naučil, jenže on to rozdíl, být k vládě vychováván od dětství, nebo k ní vystoupit... nu, nezacházejme do podrobností. Dle dobových svědectví byl Tomáš Masaryk člověk nesrdečný, chladný praktik moci: chyběl mu cit, nerad odpouštěl, a protivil-li se mu někdo, snažil se jej zdeptati, praví komentář Poledního listu – pravda, ne zrovna hradní noviny – k jeho skonu. Ale to by se všechno ještě sneslo; hlava státu nemusí být kdovíjak bodrý kumpán. Závažnější byla sbírka negativismů, na nichž postavil svůj stát: na antigermanismu (obzvlášť vhodné u země s třímilionovou německou menšinou), na protikatolictví (totéž obzvlášť s ohledem na katolickou Moravu a Slovensko), na opovržení k stavu šlechtickému (kéž by aspoň kousek šlechtického ducha Pánbíček zproletarisovenému národu českému naděliti ráčil, není-liž pravda), na značně hysterickém vztahu k domu habsburskému, v neposlední řadě na podezíravém postoji k hospodářskému systému zvanému kapitalismus.Čili jinak, otcové první republiky velice dobře věděli, co nechtějí, méně už, co vlastně chtějí. K tomu připočtěme přehlíživé premiantství, jímž si během krátké doby stačili znepřátelit všechny okolní státy; Edvard Beneš, celý hrdý na svou vědeckou politiku, pak nasadil všemu korunu svým příklonem k sovětskému Rusku. Vše v jedno shrnuto, státnickou předvídavostí se otcové zakladatelé právě nevyznamenali.

 

Obraťme nyní list dějin zpět k poslednímu vládci podunajské monarchie, Karlu I. Jeho snaha o ukončení válečné zběsilosti vyzněla vzhledem k výše uvedeným okolnostem naprázdno; prokázal ale odvahu vzepřít se démonům doby, pro dobrou věc dal v sázku své jméno a svou budoucnost. Prakticky viděno, sázku prohrál; zemřel v poměrně mladém věku čtyřiatřiceti let, ve vyhnanství a v chudobě. Zanechal však po sobě úctu a příklad, jenž s odstupem času dochází ocenění. Ne nadarmo ho papež Jan Pavel II. povznesl na blahoslavenství, předstupeň svatosti.

 

A úcta se šíří i mezi jinak spíš skeptickými Čechy. Pobyl jsem řádku dní na Madeiře - mimochodem, jedno z míst na zeměkouli, vpravdě si zasloužící titul pozemského ráje. Při té příležitosti jsem vyjel lanovkou na vrch Monte (zchudlý excísař tam běhával pěšky), vystoupil ke kostelu Nossa senhora a postál v postranní kapli u hrobky blahoslaveného Karla I. Zábradlí a stěny byly ověšené stuhami v barvách z většího dílumaďarských, ale i českých hojnost, a kolem sebe slyším jen samou češtinu. Že by se na vrch Monte vydal některý početnější zájezd... nebo jsem se stal svědkem monarchistického srocení z krajů českých... „Byl to přece náš poslední panovník,“ odvětila na můj podiv sotva odrostlá dívčina.

 

Vida, pomyslel jsem si, tak oni nejen staromilští kmetové, ale i mladí lidé dovedou pojímat minulost v celé kontinuitě, bez dělení na momentálně vhodné a nevhodné. Ale hlavně... náš panovník. Náš. Muselo uběhnout století plné omylů, nedomyšleností, nesvobody, darmé pýchy a následného vystřízlivění, abychom si to konečně uvědomili, nebo aspoň začínali uvědomovat. Ona ani ta sametová republika není žádný zázrak; přinejmenším co se hlav státu týče jeví sestupnou tendenci. Už se zase schyluje k volbě... ještě že jakožto cizozemec jsem ušetřen rozhodování, kterému z kandidátů udělit svůj hlas. Co takhle žádnému, lidé čeští? Co oživit kontinuitu tisíciletého království českého? Krále by nebylo třeba dlouho hledat: dle zásad legitimity má nárok na trůn předků Karel II. habsbursko-lotrinský, vnuk blahoslaveného Karla.

 

Jestli by o to ovšem stál. Byla by to od něj oběť.

 

Hannover, 28. března 2017

 
Luděk Frýbort
pro internetový deník NEVIDITELNÝ PES ve spolupráci se serverem LIDOVKY.CZ