Posledni cesta

Metković 30. června 1914.

Rakve Františka Ferdinanda a Sofie přenášeny na palubu S.M.S. Dalmat.

Rakve Františka Ferdinanda a Sofie přenášeny na palubu S.M.S. Viribus Unitis.

Do přístavu Terst Viribus Unitis dopluje večer 1. července1914.

Přístav Terst 2. července 1914.

Smuteční průvod přístavem Terst 2. července 1914.

V čele major Karel baron Rumerskirch, plukovník Karel Bardolff, hraběnka Lanjusová a poručík Grein. Ve třetí řadě uprostřed hrabě Harrach.

Nádraží v Terstu 2. července 1914.

Zvláštní vlak se vydá na cestu v 10.05 hodin a na Vídenské jižní nádraží dorazí ve 22.00 hodin.

Tam, v dvorním salónku nádraží, očekával rakve obou mrtvých arcivévoda Karel František Josef a císařův nejvyšší hofmistr Alfred kníže Montenuovo. V nočních hodinách přenesly poddůstojníci dragounského pluku číslo 4 a hulánského pluku číslo 7 rakve do kaple Hofburgu.

Ve večerních hodinách 3. července 1914 vyšel z dvorní kaple smuteční průvod směrem k Západnímu nádraží.

Pöchlarn, sobota 4. července 1914.

Artstetten 4. července 1914.

Na místě, které si sám zvolil, byl dnes uložen k věčnému spánku zesnulý arcikníže-následník s chotí. Obě rakve spočívaly na černých katafalcích v zámeckém kostele. U obou ležely květinové dárky dítek, věnce, upletené z bílých květin. Vedle rakve arciknížete ležel na taburetu generálský klobouk a řádové vyznamenání, vedle rakve vévodkyně na taburetu černý vějíř a bílé rukavičky. Zatím co kněží a jeptišky modlili se kleče před rakvemi, přicházeli přátelé zesnulého arciknížete a tiše se s ním loučili. Panstvo shromáždilo se v zámku. V 10.45 hodin oznamovalo vyzvánění, že pohřební slavnosti započaly. Nejdřív odebrala se šlechta ze zámku do kostela, za nimi členové císařského rodu a ostatní knížecí osobnosti. V kostele zaujali nejdřív místa arciknížata Karel František Josef a Maxmilián, vévoda Wirtemberský s oběma syny, Evžen vévoda z Braganzy, Alfons princ Bourbonský, Luis princ Liechtenstein, Jaroslav hrabě Thun, hrabě Wuthenau, hrabě Nostitz se synem, hrabě Chotek, kníže Weickersheim, generálmajor hrabě Wallis, Karel kníže Schwarzenberg, Karel kníže Auersperg, Ferdinand kníže Lobkowitz, Sylva hrabě Taroucca, Ervín hrabě Nostitz, kníže Starhenberg, hrabě Andrassy, Alexander hrabě van der Stratten, hrabě Lonyay, velvyslanec princ Hohenlohe-Schillingfürst, hrabě Zichy, Leopold hrabě Sternberg, František hrabě Harrach, markrabě Pallaviccini, hrabě Wilzcek, Jan kníže Schwarzenberg, bratr zesnulého arciknížete Ferdinand Burg a velký počet ostatních členů vysoké šlechty a jejich dam. Důstojníci 7. hulánského a 4. dragounského pluku konali čestnou stráž po obou stranách rakví. Dvorní družina, členové vojenské kanceláře a jiní smuteční hosté utvořili před kostelem polokruh, kolem něhož vešli do kostela dámy z císařského rodu: arcikněžny Zita, Marie Terezie, Marie Annunciata a Marie Josefa, dále Terezie vévodkyně z Braganzy, infantka Marie das Neves, Marie José vévodkyně bavorská, Alžběta princezna Liechtensteinová, hraběnka Thunová s dcerami, hraběnka Schönburg s dcerou, hraběnka Wuthenau, hraběnka Nostitzová, Jindřiška hraběnka Chotková, Ida kněžna Schwarzenberg-Hoyosová, kněžna Weikersheimová, hraběnka Majláth, baronesa Rumerskirchová, hraběnka Lanjusová a manželka plukovníka Bardolffa.

Jaroslav hrabě Thun : "Slavnost skutečně dojemná, žádné oko nezůstalo a nemohlo zůstat suché, ba dokonce čestná stráž, udatní válečníci se nebáli prolévat hořké slzy. Po zádušní mši byli přeneseni do půvabné, přívětivé hrobky, kterou si nechal arcivévoda postavit. Když tady byli všichni kolem, přišel nezadržitelný, nestrojený, hluboce procítěný vzlykot lidí. Klečel jsem s dětmi u rakví."

Milý hrabě Stürgkhu!

   Hluboce rozechvěn stojím pod dojmem neblahého činu, který vyrval Mého vroucně milovaného synovce uprostřed působení, zasvěceného vážnému plnění povinností, po boku jeho velkodušné, v hodině nebezpečí verně u něho vytrvavší choti, a Mne i Můj dům uvrhl v nejbolestnější smutek.

   Může-li Mně v tomto trpkém bolu býti co útěchy, pak jsou to nesčetné důkazy vřelé příchylnosti a upřímného soucitu, jichž se Mně v právě uplynulých dnech se všech kruhů obyvatelstva dostala. Zločinná ruka oloupila Mne o milého příbuzného a věrného spolupracovníka a dítky, ochrany potřebující, nejútlejšímu věku sotva odrostlé, o vše co jim na zemi bylo drahým, a nakupila na jich nevinnou hlavu nevýslovný žal.

   Šílenství malého hloučku na scestí svedených nemůže však uvolniti posvátné pouta, která Mne a Mé národy váží, a není s to dotknouti se citů vroucí lásky, jež Mně a dědičnému panovnickému domu ze svých částí mocnářství znovu projeveny byly způsobem tak dojemným. Šest a půl desetiletí sdílel jsem se Svými národy žal i radost, vždy i v nejtěžších hodinách pamětliv Svých vznešených povinností, zodpovědnosti za osudy miliónů, o nichž Všemohoucímu jsme povinen počet klásti. Opětná bolestná zkouška, kterou nevyzpytatelná vůle Boží na Mne i Moje uvalila, posílí Moje předsevzetí vytrvati až do posledního dechu na správně uznané cestě ku blahu Mých národů.

   A budu-li jednou moci záruku jejich lásky Svému nástupci zanechati jako nejdrahocennější odkaz, bude to nejkrásnější odměnou Mojí otcovské péče. Ukládám Vám, abyste všem, kdož se v těchto strastiplných dnech v osvědčené věrnosti a oddanosti seskupili kolem Mého trůnu, oznámil Můj hluboce cítěný dík.

Ve Vídni, dne 4. července 1914.                                              F r a n t i š e k   J o s e f  v. r.

                                                                                                                                      Stürgkh v. r.

 

Císařský armádní a námořní rokaz. Jeho c. a k. Apoštolské Veličentvo ráčil vydati nejmilostivěji tento Nejvyšší armádní a námořní rozkaz : Jeho c. a k. Výsost generál jezdectva a admirál arcikníže František Ferdinand, generální inspektor veškeré ozbrojené moci, podlehl opovrženíhodnému atentátu a v hluboce cítěnému zármutku želím společně se svojí veškerou ozbrojenou mocí zesnulého, jehož poslední činnost ještě platila vyplnění drahé mu vojenské povinnosti; Jeho poslední rozkaz týkal se zdatného vojska, jež v Bosně-Hercegovině radostně a věrně pracuje k nejvyšší zdatnosti.  Jak vysokým bylo místo, jež dal Jsem zesnulému ve Své branné moci na zemi i na moři, právě tak vysokým bylo jeho chápání převzatých úkolů. Uprostřed tvořivé radostné práce byl nám vyrván. Skláníme se pokorně před nevyzpytatelnou vůlí Všemohoucího, jenž požádal ode Mne, Mé branné moci a vlasti nesmírnou oběť. Přece však nevzdávám se naděje ve zdárnou budoucnost, jsa přesvědčen, že ve všech tísních, nechť kterékoli nás postihnou, najde monarchie pevnou oporu ve věrné, neochvějné brané moci Rakousko-Uherska, která až na smrt jest oddána svému povolání.

Ve Vídni, 4. červnce 1914.                                                       F r a n t i š e k   J o s e f   v. r.

 

"Byl nadějí, největší život ještě dávající nadějí v této říši, kde všechno upadá a žádná ruka se nehýbe, aby zadržela úpadek, kde bezmocnost a lhostejnost vůči nejvyšším říšským zájmům velebena jest jako politická moudrost, kde on, František Ferdinand, mnohými právě byl nenáviděn. Nebyl on žádný princ parádní, ale byl sluhou své říše, mužem povinnosti, nejšlechetnější říšský vlastenec! Hodlal panovati v duchu velkých Habsburků, kteří spojili tuto říši a pevně byli odhodláni udržeti ji pohromadě. On chtěl z trosek vybudovati stavbu novou." (Gross Österreich, 3. července 1914)

 

"Vy psi jste věděli, lépe než mnozí Rakušané!, že František Ferdinand by byl vás opět naučil respektovat Rakousko. A proto jste jej zasáhli. Vy psi jste věděli, co znamenal František Ferdinand pro ozbrojenou moc Rakouska-Uherska." (Armee Zeitung, 2. července 1914)

 

Z České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Slavné shromáždění! Slovutní pánové! Za příčinou velesmutnou shromáždili jsme se k mimořádnému valnému shromáždění dnešnímu. Sešli jsme se pod mocným dojmem hrozného neštěstí, jímž minulou neděli dne 28. června v Sarajevu postižen byl náš vysoce ctěný a vroucně milovaný protektor, nejjasnější pan arcikníže František Ferdinand. Stal se zároveň se svou vznešenou chotí obětí smělého útoku fanatického spiklence i skonal spolu s ní nedlouho po atentátu tom. Nelze nalézti slov k odsouzení ukrutného činu, jenž byl spáchán, a nelze ani zdaleka změřiti škody jím způsobené. Tisíceré naděje, jež připínaly se k Jeho císařské a královské Výsosti jako budoucímu panovníku, rázem pohřbeny; zničeny i ideály, k nimž ušlechtilá mysl Jeho spěla a jež jedenkráte uskutečniti mínila. V hluboký smutek halí se národové rakousko-uherského soustátí a bědují nad těžkou ztrátou, kterou náhle utrpěli neočekávanou smrtí nejjasnějšího následníka trůnu v říši naší. Zvláště však celý český národ co nejbolestněji tragickou událostí tou jest dojat a svrchovaně zarmoucen. Bylať známa zesnulého příchylnost k naší zemi a k národu našemu, jehož jazykem vládl a v jeho krajích nejdelší dobu každého roku přebýval; znám byl také jeho zájem o české památky historické, jimž nemalou péči věnoval, jako i zájem o kulturní pokroky národa českého vůbec. S ochotou přijal nejjasnější arcikníže r. 1896 protektorát nad českou Akademií, jež byla osiřela úmrtím nejjasnějšího pana arciknížete Karla Ludvíka, otce jeho. I vytrval v hodnosti té až do své smrti. S velikou pozorností sledoval jako protektor po dobu tu více než osmnáctiletou vývoj naší vědecké instituce, těšil se z každého úspěchu jejího a na nejvyšších místech hájil náležitě prospěchů jejich. I v budoucnosti slíbil podporovati snahy naše. V čerstvé paměti ze dne 26. prosince minulého roku, kde děkuje za blahopřání v den 50. narozenin Jemu od České Akademie poslané. „Velice potěšen jsa,“ praví tu, „projevem holdu za příčinou mých padesátých narozenin, jakož i přednesením vřelých blahopřání, vyslovuji nejsrdečnější a nejvřelejší dík s ujištěním, že tak šlechetné snahy České Akademie i dále budu podporovati.“ O tento poklad vzácné přízně přicházíme tragickým skonem Jeho Výsosti; vznešené jméno Jeho nebude již dodávati zářivého lesku Akademii naší, kteréž tak dlouho v čele stál. Mnoho jsme ztratili, slovutní pánové, a převeliká jest tudíž bol náš. Jediné, co útěchy nám v této chvíli může poskytnout, jest vzpomínka na milostivý protektorát Jeho Výsosti, vzpomínka na přízeň a blahovůli, kterouž sa různých příležitostí nám osvědčoval. Česká Akademie ve vděčné a trvalé paměti zachová, co dobrého zesnulý ji prokázal, i po bok stavěti jej bude prvnímu velezaslouženému protektorovi svému, nejjasnějšímu otci jeho, v jehož šlépějích jako protektor povždy kráčel. Nehynoucí čest a sláva budiž památce Jeho!

 

Zrušení vojenské kanceláře arciknížete Františka Ferdinanda. Z Vídně 17. července. Jeho Veličenstvo císař propůjčil při zrušení vojenské kanceláře zesnulého generála jezdectva a admirála, arciknížete Františka Ferdinanda, generálního inspektora veškeré ozbrojené moci, tato vyznamenání : rytířský kříž řádu Leopoldova s prominutím poplatků plukovníku generálního štábu JUDr. Karlu Bardolffovi, rytířský kříž řádu Františka Josefa majoru generálního štábu Pavlu Högerovi a korvetnímu kapitánu Otokaru Uhlířovi.

Dvůr arciknížete Františka Ferdinanda rozpuštěn. Z Vídně, 31. července. Jeho Veličenstvo císař vlastnoručním listem ze dne 28. července t. r. rozpustil v důsledku úmrtí pana arciknížete Františka Ferdinanda, jež Jeho Veličenstvo hluboce zarmoutilo, dvůr pana arciknížete a v milosti zbavil služby orgány, přidělené tomuto dvoru. Při této příležitosti propujčil : Nejvyššímu hofmistrovi Karlu svob. pánu Rummerskirchovi v ocenění jeho věrného a oddaného vykonávání služby velkokříž řádu Leopoldova s prominutím poplatků; Vilemíně hraběnce Lanjusové řád Alžbětin I. třídy; služebním komořím podplukovníku dragounského pluku č. 6 Rudolfu hr. Van der Straten a poručíku v záloze JUDr. Ondřeji svob. pánu Morseyovi řád železné koruny III. tř. s prominutím poplatků.


 

Sarajevská uniforma následníka trůnu.

nahoru

zpět