Státnický a politický směr arcivévody Františka Ferdinanda byl monarchistický a konzervativní. Věřil  ve vládu panovníka z milosti boží a legitimitu poslání monarchy. Následník trůnu nebyl ideolog ani doktrinář, ale konzervativní pragmatik. Šlechtě jako společenské vrstvě přisuzoval určité privilegované postavení ve státě. Za panovníkovy opěrné sloupy považoval především armádu a úřednictvo.  Svým konzervativním pohledem navazoval na tradici a konzervativní cíle svého rodu. Byl to muž bystrého intelektu a dobrý pozorovatel, který si rychle uvědomil, že problém monarchie spočívá v národnostní politice. Mnohonárodnostní stát čelil na přelomu století mnoha třenicím a konfliktům národních zájmů. Situaci komplikovala skutečnost, že se v Předlitavsku Němci a v Zalitavsku Maďaři považovali vůči ostatním národnostem za takzvané „panské národy“. Nacionalismus a šovinismus tou dobou v monarchii vrcholil. Právě Maďaři se od roku 1867 velice intenzivně a s bezohlednou  tvrdostí snažili upevňovat své nadřazené postavení v uherské polovině říše.  František Ferdinand považoval dualistické pojetí státu za ohrožující element samotné existence habsburské monarchie a Maďary za hlavní hrobaře společného státu. Následníkův postoj k uherské otázce hrál v jeho reformních plánech na federativní uspořádání říše klíčovou roli.

Ottokar hrabě Czernin : „Jako červená nit se celým politickým životem následníka trůnu vinula jeho nechuť vůči vládnoucí  Maďarské oligarchii. Politický instinkt mu napovídal, že uherská politika představuje bezprostřední nebezpečí  pro celou říši. Touha zlomit moc Maďarů a dopomoci ostatním národům k jejich právu arcivévodu nikdy neopustila.“  

I když následník trůnu neměl z osobních důvodů Maďary rád, bylo by chybné odvozovat jeho nenávist vůči Uhrám jako takovým.  František Ferdinand : „Já že jsem člověk nenávidící Uhry? To není pravda, co nenávidím jsou protidynastické a velezrádné elementy, ale zemi samotnou miluji stejně jako všechny ostatní. Avšak coby následník trůnu znám své povinnosti a mou povinností je starat se o tu zemi  i o dynastii a ochránit ji před neštěstím.“

Svou frustraci z chybného politického vývoje si často odreagovával slovy : „Maďaři ať táhnou k čertu se svými výsadami! Je to národ jako každý jiný. Proč by měli mít větší práva než Češi, Chorvati, Poláci, Rumuni a Slovinci?“

,,Ano, ti by chtěli všechno maďarizovat, ta banda. Jeho Veličenstvo naléhalo, abych jednoho z těch chlapíků přijal. Nejdřív jsem vzdoroval. Nakonec jsem musel splnit přání Jeho Veličenstva. Přijal jsem hraběte Andrássyho. Vykládal mi o zákoně o odvodu branců. Přirozeně za tím vězel úder dýkou proti armádě. Nechal jsem ho klidně domluvit a potom jsem mu řekl: Můžete se dnes vyrobit tolik zákonů, kolik chcete. Jestliže však mi Prozřetelnost neodejme hořký kalich a já budu jednou rozhodovat, pak nebudu dbát zákonů, které vedou k ochromení armády. Nechť si to pánové uherská hrabata zapamatují. Pak jsem ho propustil. Víte, jak chlapík vypadal, když se vypotácel? Takhle byl bledý (František Ferdinand ukázal na arch bílého papíru, který ležel před ním na stole)."

Se státnickou rozvahou zase volil tyto slova :  „Námitky mám jen vůči těm Maďarům, kteří usilují o rozvrat monarchie, a proti těm budu vystupovat i nadále. Vím, že nepředstavují celý národ, a vím také, že většina národa stojí pevně na straně monarchie, a tyto Maďary miluji, cením si jich, a pokud jednou usednu na trůn, také to dokážu.“

K předlitavské polovině říše měl František Ferdinand podstatně vřelejší vztah. Akceptoval vedoucí roli německého prvku ze státně politických důvodů a považoval ji za téměř nutnou. Němčina měla být služební a velitelskou řečí společné armády a také jazykem, jímž se domluví lidé v celé říši, přinejmenším na úrovni zemských vlád a centrálních institucí. Toto pojetí bylo výrazem státní účelnosti. V monarchii, která spojovala řadu národů, bylo nutné mít jeden jazyk, jímž mohou všichni vzájemně komunikovat. František Ferdinand : „Kam bychom přišli, kdyby se všude smělo mluvit jen jazykem příslušné oblasti! V monarchii máme šestnáct jazyků, nemohu je ovládat všechny a němčina je jazykem dynastie, úřadů, armády, vyšších vzdělaných vrstev atd…“

Je ale omylem chápat tyto argumenty jako protěžování němectví. Jsou to následníkovy koncepční úvahy o řízení velkorakouského státu. Vyslovené vyznávání sympatií k němectví do arcivévodova seznamu nepatřilo a jakékoli pangermánské prvky ostře odmítal.

V rakouské politice mu byl nejbližší směr strany křesťansko-sociální, která byla zároveň se skupinou členů panské sněmovny označována jako "strana následníka trůnu". Hlavní principy této politiky jsou : konzervatismus, katolicismus, velkorakušanství a velmocenské postavení říše.

Postoj vůči Čechům nemá jasné stanovisko. Za své vojenské služby v Praze a Českých Budějovicích přicházel do kontaktu s českými vojáky, kterých si cenil jako spolehlivých a inteligentních. Jeho manželka pocházela ze starobylého českého rodu a on sám trávil velkou část roku na svých panstvích Konopišti a Chlumu u Třeboně. Mezi českými šlechtici měl řadu přátel a rádců. O politické dění v Čechách, zejména jazykový spor mezi Němci a Čechy, se následník trůnu živě zajímal. Striktně odmítal radikální nacionalismus mladočechů (Národní strana svobodomyslná). Původně česká Národní strana, která se rozštěpila na takzvané Staročechy a Mladočechy. Toto rozdělení nepřineslo nic než věčný spor obou frakcí, což ne jednou v zemích Koruny české výrazně zkomplikovalo politické cíle. Původní záměr následníka trůnu byl zrovnoprávnit Čechy vůči Maďarům, avšak později od této myšlenky upustil. Lze si snadno domyslet důvod při tak stále rostoucím zpochybňováním společného státu. Pro energického následníka trůnu muselo být utrpením sledovat, jak pilíře na nichž spočívala dvojmonarchie, pomalu trouchnivějí a pro jejich obnovu se nic nedělá. V průběhu dvaceti let, kdy se ve svých úvahách zabýval reformou říše, dal vypracovat svému týmu spolupracovníků mnoho plánů které po převzetí císařské moci uskuteční. Podrobný plán přestavby monarchie už měl pak připraven na „stole“.

Spojené státy Velkého Rakouska byl záměr budoucího císaře Františka II. Federalizace Rakouska-Uherska v podobě třinácti národních, pokud možno celistvých autonomních členských států. Zastřešovala by je ústřední moc v podobě federální vlády, kterou by řídil říšský kancléř, s centrálním parlamentem, společnou armádou a společnou celní, obchodní a dopravní správou. Za úřední jazyk federace, federálních orgánů a armády i jako dorozumívající prostředek mezi jednotlivými členskými státy by byla němčina.

Stěžejními body programu po převzetí moci  byli pověřeni vypracováním podplukovník Alexander Brosch von Aarenau a Heinrich Lammasch. Hlavními body programu bylo vytvoření zákonodárného ústředního parlamentu, zavedení němčiny jako úřední řeči na říšské úrovni a ustanovení funkce říšského kancléře, jímž by se podle všeho měl stát právě Alexander Brosch, dále rozsáhlá autonomie jednotlivých zemí a korunovace Františka Ferdinanda na rakouského císaře.  „Korunovace, jež bude spojena se slavnostní přísahou před parlamentem, by musela proběhnout okázale a za účasti zástupců všech cizích zemí, kteří by byli do Vídně pozváni… Bezprostředně po rakouské korunovaci by proběhla uherská korunovace v Budapešti s obvyklým ceremoniálem, k níž by však už nebyli přizváni zahraniční hosté; celý akt by měl charakter vnitřní záležitosti Uher. Navzdory nepopíratelné podpoře, kterou Češi projevují separatistickým státoprávním snahám a jež souvisí s korunovací panovníka korunou svatého Václava, lze zvážit také možnost korunovačního ceremoniálu i v Praze, jenž by snížil význam uherské korunovace; následoval by po korunovačním aktu v Budapešti.“

Název monarchie Rakousko-uherská říše by zůstal doposud nezměněn. Žofie von Hohenberg by obdržela titul Její císařská a královská choť. V ekonomické a vojenské oblasti měly být vyjednáváním zrušeny všechny ústupky, které byly v průběhu doby učiněny Maďarům na úkor státní celistvosti.

Alexander Brosch připravil vše pro výměnu na trůnu, včetně manifestu a armádního rozkazu, s precizností důstojníka generálního štábu. Vše bylo do posledního detailu přesně stanoveno, jako v plánu polního tažení, včetně seznamu telegrafních úřadů, které měly mít noční službu. Určeno bylo i to, které vojenské posádky (zejména v Uhrách) budou posíleny. Připraven byl seznam osob, jenž měli být povolány na ministerstva.

,,Naším zásadám rovnoprávnosti všech národů a stavů odpovídá, že budeme usilovat o to, aby každému národnímu kmeni monarchie byl zaručen národní vývoj, pokud o něj bude usilováno v jejím rámci. Dále se chceme veškerou Naší silou zasadit o konečné odstranění jazykového zápasu v monarchii, který po desetiletí brzdí kulturní a hospodářský vývoj; nechť žijí národy podunajské monarchie, které k sobě historicky a geograficky patří, v bratrské lásce, nechť soutěží jen o palmu hospodářského a kulturního pokroku."

"Vojáci !
 Po staletí byla slavná stará armáda ve štěstí i neštěstí, ve válce i míru, nejpřednější a nejspolehlivější oporou trůnu, nejvznešenější zárukou velmocenského postavení monarchie. Dynastie a armáda nejdůrazněji ztělesňují jednotu říše, která, vzdor všem bouřím a jednostranným snahám, byla až dosud šťastně zachována. Jednotná musí být také v budoucnosti nikoliv jen říše, ale také vojsko, tato nejdůležitější součást ozbrojených sil.
 Pod starobylími zástavami a znaky, jež posvětila staletí, bude vojsko a válečné námořnictvo, jestliže se Bohu zlíbí, bojovat za císaře a vlast, nedotčeno všemi národnostními a sociálními proudy, stát pod jednotným velením, bude jen nástrojem svého Nejvyššího vojenského pána."

Záchrana monarchie? Císař František Josef I. částečně zavinil svou váhavostí a nečinností, že základy monarchie ztrouchnivěly. Všichni rakouští politikové a státníci byli monarchií prostě unaveni. Slované až na několik výjimek ze strachu z Německa vkládali své naděje mylně do Ruska… Rumuni, Srbové a Chorvati toužili po svobodě a ve Velkorakousku viděli jen přechodnou etapu. Maďaři chtěli samostatné Uhry, kde by mohli neomezeně maďarizovat nemaďarskou většinu obyvatelstva. Němci ve svých srdcích byli spíše pangermánští…  K tomu všemu čekatel koruny František Ferdinand kterému nebylo umožněno zasáhnout do neutěšeného vývoje státu. Pravděpodobně podunajskou monarchii na přelomu 19. a 20. století nemohl zachránit už nikdo. Vlak ve kterém jednotlivé národy monarchie vyrazily vstříc státní samostatnosti se již dávno rozjel.

V zahraniční politice následník trůnu viděl za hlavní bod udržení přátelských vztahů s Německem a Ruskem.  Vůči Německu byl jeho vztah zpočátku chladný a distancovaný. Stále si byl vědom toho o co válka roku 1866 Habsburky připravila. Nezavíral ovšem oči na tím, že Rakousko-Uhersko musí najít se svým mocným sousedem společnou řeč. Svou roli sehrál i osobní vztah k císaři Vilému II. K německému císaři také zprvu necítil přílišné sympatie. Časem se však jeho averze změnila v obdiv a srdečné přátelství. Oba muže spojovala vášeň pro lov a slabost pro válečné námořnictvo. Ke zlepšení vztahů také přispělo, že Vilém II. jednal s Žofií vždy jako sobě rovnou a to František Ferdinand dovedl ocenit.

Císař Vilém II. v lovecké uniformě po příjezdu dvorního vlaku na nadraží v Benešově dne 12.června 1914.

Zleva: František Ferdinand v uniformě pruského hulánského pluku č.10, Žofie vévodkyně z Hohenbergu, německý císař Vilém II., princezna Žofie, princové Max a Arnošt a v pozadí zdravící nejvyšší hofmistr Františka Ferdinanda major Karel baron Rumerskirch. Nádraží Benešov dne 12.června 1914.

Přátelské city vůči carské říši zůstaly u následníka trůnu dlouhodobě spolehlivé. Následníkova vize obnovy aliance spojenectví tří císařů bohužel nenašly potřebnou odezvu. Na carském dvoře Mikuláše II. se na tyto snahy dívali s hlubokou nedůvěrou...

Vůči Itálii, dosud spojenci habsburské říše, cítil následník trůnu hluboce zakořenění, silný odpor. V apeninském státě spatřoval dědičného nepřítele podunajské monarchie. Setkání s italským králem Viktorem Emanuelem III. se důsledně vyhýbal. Ani Francii, v níž viděl líheň liberalismu, svobodného zednářství a socialismu, neměl František Ferdinand v přílišné oblibě. S anglickým královským rodem udržoval dobré vztahy a vysoce oceňoval roli Velké Británie ve světové politické aréně.

S rumunským králem při manévrech 1909

Ze států jihovýchodní Evropy měl František Ferdinand nejsrdečnější vztah k Rumunsku. S králem Carolem I. Rumunským z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen jej pojilo přátelství. Následník trůnu si byl vědom, že otázka jižních Slovanů představuje osudový problém celé monarchie. Jeho záměrem bylo stabilizovat politické poměry na Balkáně. Nebyl přítelem Srbů, kteří podněcovali separatistické tendence proti Habsburkům, ale už s ohledem na Rusko s nimi nechtěl vyvolat žádný vojenský konflikt. Přesto v něm Srbové viděli válečného štváče a svého úhlavního nepřítele. Ve skutečnosti nebyl ani jedno ani druhé. Plány Františka Ferdinanda stabilizace Balkánu vytvořením jihoslovanského království v rámci monarchie byly se srbským snem vytvořit velký nezávislý jihoslovanský stát neslučitelné. Proto musel František Ferdinand v Sarajevu v národním zájmu Srbska zemřít...

Nečinnost byla pro Františka Ferdinanda stavem zcela nepřirozeným a deprimujícím. Přesto patřilo k jeho osudu, že musel čekat a čekat.  Až do sarajevského atentátu, kdy mu bylo 51 let, nedostal jedinou příležitost významně zasáhnout do osudu říše. Císař a král František Josef I., jehož arcivévoda respektoval, i když jejich vztah nebyl během času moc srdečný, měl tuhý kořínek a žil dlouho. Několikrát se císař zabýval myšlenkou, že trůn svému synovci přenechá, ale právě jejich pošramocené osobní vztahy a názorový rozchod o dalším vývoji říše dal těmto myšlenkám rychlého konce. Císař ve své pracovně sice svědomitě úřadoval den co den od časného rána až do pozdních večerních hodin. Státní záležitosti však vyřizoval váhavě, nerozhodně a nechutí ke všemu novému. Jeho smysl pro vladařské povinnosti byl vzorný, jeho korektnost legendární, jeho pedantství obávané; denně vysedával u pracovního stolu a vyřizoval akta, ne nadarmo se mu říkalo, že nejpilnějším prvním úředníkem své říše. V zásadních souvislostech světové politiky se už dávno nevyznal, před problémy, které mohly ohrozit jednotu říše, nejraději zavíral věkem unavené oči…

nahoru