Děti Františka Ferdinanda a Žofie

První sirotci Velké války.
Děti čekaly v neděli 28.června 1914 na zámku Chlum u Třeboně na své rodiče, a pak odpoledne přišla ta zpráva. Nejstarší Žofie později vzpomínala: "Pravě jsme seděli u jídla, když ve 14.30 zazvonil telefon. Vychovatel mých bratrů Dr. Stanovský byl odvolán a vrátil se po několika minutách v obličeji úplně bledý. Řekl nám, že rodiče byli zraněni. Všichni jsme byli velmi stísněni a okamžitě jsme šli do kostela, abychom se modlili. Teprve druhého dne jsme se dozvěděli celou pravdu."

Hohenberské děti byly prvními mezi nekonečnou řadou sirotků Velké války. Přestože v nich zajisté zůstával stesk po zavražděných rodičích znamenala válečná léta pro Žofii, Maxe a Arnošta relativně poklidné období, které prožili převážně na Konopišti pod dohledem Marie Jindřišky hraběnky Chotkové (* 9.7.1880 Kostelec nad Ohří - † 19.3.1964 Gutenberg bei Weiz)a P. Otto Stanovského. S úmrtím arcivévody byly přerušeny veškeré práce na stavebních a zahradních úpravách Konopiště, velkostatky však nadále produkovaly, takže rodiny se nedotkla nouze o potraviny, která byla jinak pro I. světovou válku typická. Všechen nemovitý majetek po arcivévodovi byl obstaráván Správou hohenberských velkostatků ve Vídni, na jejíž činnost dohlížel poručník Jaroslav kníže Thun-Hohenstein (* 23.5.1864 - Děčín -† 5.3.1926 Děčín).

Po nástupu mladého císaře Karla I. na trůn došlo také ke konečné úpravě šlechtictví a erbu mladých Hohenbergů. Nejvyšší rozhodnutí bylo přijato dne 31.8.1917, ministerský diplom vystaven dne 5.10.1917. Hlavě rodu Hohenbergů byl přiznán titul vévodský a oslovení Výsost, ostatní členové rodu se stali knížaty a bylo jim uděleno oslovení Jasnost. Zcela nově byl vytvořen erb Hohenbergů.
Císař Karel I. nejen upravil šlechtictví a erb svých bratranců Hohenbergů, ale také se snažil zajistit pro budoucno jejich hmotnou existenci, takže jim dal připsat ještě štýrská korunní panství Eisenerz a Radmer.

Československá republika
Již dne 10.12.1918 přijalo Národní shromáždění nově vzniklé ČSR zákon č. 61 Sbírky zákonů a nařízení, jímž bylo v plném rozsahu zrušeno šlechtictví, řády a tituly.

Tento krok nebyl přirozeně ničím ojedinělým, odmyslíme-li si v té době již historicky vzdálené egalitářství Velké francouzské revoluce, došlo k podobným opatřením proti aristokracii nejen v revolučním Rusku, nýbrž i v konzervativním Rakousku, jinde pak skončilo jakékoliv další udílení šlechtictví, jako např. v Německu. Zmíněný zákon sám o sobě šlechtu ekonomicky nepoškodil, příznačná pro tehdejší situaci však je averze vůči šlechtě, která přivodila, že zrušení šlechtictví bylo uzákoněno dříve nežli 8 - hodinová pracovní doba.
Mnohem závažnější ekonomický dopad na prosperitu velkostatků však mělo přijetí zákona o zabrání velkého pozemkového majetku ze 16.4.1919 a zákonů navazujících, které upřesňovaly zásady pro radikální pozemkovou reformu. I když akce probíhala řadu let a skutečná aplikace zákona nedosáhla původně předpokládané razance, znamenala pozemková reforma podstatný zásah do majetků, z jejichž výnosů byl udržován, opravován a doplňován rozsáhlý fond kulturního dědictví minulosti, světské i církevní památkové objekty vč. historických zahrad, archivů, knihoven a pod. Původní předpoklad byl snížit rozparcelováním výměru zemědělské půdy jednotlivě na 150 ha, veškeré půdy na 250 ha. O půdu však nebyl tak značný zájem, zejména lesní půda s porosty zůstala z větší části v rukou dosavadních majitelů, přesto však úbytek tehdy výnosné zemědělské půdy způsobil citelný zásah do prosperity některých velkostatků.

Dědictví po následníkovi trůnu však nebylo vyvlastněno podle zákonů o pozemkové reformě, nýbrž zvláštním usnesením Československého parlamentu, které vycházelo z článku 208 mírové smlouvy vítězných dohodových mocností s Rakouskem ze St. Germain, v němž bylo ustanoveno, že majetek bývalé panující dynastie Habsbursko-Lotrinské připadá nástupnickým státům. Aplikace tohoto rozhodnutí v praxi byla však odlišná podle jednotlivých nástupnických států.
Jiný přístup zaujalo Národní shromáždění ČSR, kde nabyl vrchu nacionální a sociální radikalismus. Pro významnou část české veřejnosti bylo v poválečné atmosféře nepřijatelné, aby potomkům následníka trůnu byl na území ČSR ponechán jejich majetek, třebas i v rozsahu omezeném pozemkovou reformou. V samotném Benešově a v Chlumu vypukly dokonce i demonstrace za vyvlastnění Hohenbergů, což zapadalo do dobového kontextu příklonu k socializujícím idejím, k nacionálnímu radikalizmu i k protikatolickým náladám.

Dne 5.8.1921 poslanecká sněmovna Národního shromáždění Československé republiky projednávala "Zprávu ústavního a právního výboru o vládním návrhu zákona o převzetí statků a majetku připadlých podle mírových smluv Československé republice". Poslanec Dr. Theodor Bartošek po svém projevu podal doplňující návrh jménem svým a dalších poslanců k projednávané osnově, aby se zákonné ustanovení týkalo kromě majetku posledního císaře Karla a jeho manželky Zity a jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, také zejména bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho potomků. Zpravodajům ústavního a právního výboru poslanci Dr.Noskovi a Dr.Mazancovi se nezdála právní stránka Bartoškova pozměňovacího návrhu. Poukázali na to, že se jedná o výjimečné ustanovení proti určitým osobám a že sněmovna nemůže rozhodovat o to, kdo je a kdo není členem panovnické rodiny. Dr. Mazanec vyzval přítomného ministra zahraničí Dr.Beneše, aby se vyjádřil, nemůže-li Bartoškův návrh poškodit pověst Československé republiky v zahraničí. Dr.Beneš se po dobu rokování nevyjádřil. Bez ohledu na pochybnosti o právnické čistotě politická vůle sněmovny rozhodla. Většina hlasovala pro. Proti byli poslanci čs.strany lidové, komunističtí poslanci nebyli při hlasování přítomni.
Děti sarajevských obětí tedy byly poslaneckou sněmovnou prohlášeny za Habsburky a Konopiště a další statky připadly Československé republice.

Usnesení Československé poslanecké sněmovny podrobili kritice v zahraničí. Vídeňský profesor Gustav Turba vydal brožuru s názvem "Jsou děti zavražděného následníka trůnu Františka Ferdinanda členové habsburské suverénní rodiny?" Ozvaly se i protestní hlasy domácí. Nejvýrazněji zazněl hlas historika Josefa Pekaře, který odmítl tvrzení, že František Ferdinand s Vilémem II. domluvili na Konopišti válku a hájil vztah následníka trůnu k českému národu, přičemž zdůraznil, že "on, dědic jedné z největších a nejstarších monarchií evropských, vzal si, překonav úsilný odpor rodiny, tradice a snad i povinnosti, za choť chudou komtesu ze staré české rodiny".

Národní výbor v Benešově měl obavy, že by Československý stát mohl být připraven o nějakou část zkonfiskovaného majetku a začal střežit Konopiště. Vynořila se obvinění, že děti Františka Ferdinanda, respektive jejich poručníci, chtějí z konopišťských sbírek něco vyvést ze země, a tak jejich zavazadla podrobyly prohlídce. Dle vzpomínek sloužícího na zámku Konopiště Emanuela Raka : "Komise z Benešova v čele s panem Veverkou dovolila každému Hohenbergovi vzít si jen troje šaty a boty." A profesor Josef Pekař : "Úmysly Františka Ferdinanda vůči národu našemu a vůči české budoucnosti nebyly naprosto takové povahy, aby osvobozený národ byl jakkoliv oprávněn ožebračiti z trestu jeho děti. Aby jim nedovolil (jim, jejichž strýcem a poručníkem je bývalý český poslanec), aby si ze zámku, jenž byl jejich dědictvím, vzaly na památku po rodičích nejmenší drobnost, jedinou fotografii".
Max i Arnošt opouštěli Československou republiku, Žofie nikoliv.

Jaroslav kníže Thun-Hohenstein, opatrovník a strýc těchto tří zčásti dosud nezletilých dětí podává v Československu proti tomuto rozhodnutí žalobu, ve které uvádí, že děti nejsou členy ani královské ani císařské rodiny, a že se na jejich majetky a statky tedy nevztahují ustanovení článku 208 mírové Saint-Germainské smlouvy. Jeho žalobu soud v poslední instanci zamítá s odůvodněním, že v zákoně stojí „... František Ferdinand Este a jeho potomci". A bratři Hohenbergové jsou potomci arcivévody Františka Ferdinanda.
Opatrovník se proto obrací na Reparační komisi v Haagu, která však prohlašuje, že není příslušná k výkladu článku 208 mírové Saint-Germainské smlouvy.

Dne 5. března 1926 umírá Jaroslav kníže Thun-Hohenstein. Pokaždé, když bratři Hohenbergové hodlají navštívit Československo, musí nejdříve požádat o zvláštní povolení ke vstupu na československé území. A ani v případě jejich účasti na pohřbu svého strýce tomu není jinak. O toto povolení musejí bratři žádat také vždy, když chtějí navštívit svou sestru Žofii.

Kněžna Žofie se dne 8.září 1920 v Děčíně/Tetschen an der Elbe provdala za hraběte Bedřicha Nostitz-Rienecka (* 1.11.1891 Praha - † 29.12.1973 Štýrský Hradec). Žofie na rozdíl od svých bratrů veřejně nevystupovala a její život byl "vzorem života křesťanské matky, babičky a prababičky".Vedla poměrně častou přátelskou korespondenci s některými benešovskými potomky zámeckého personálu. Hrabě Bedřich Nostitz-Rieneck patřil k rozvětvenému rodu a vlastnil panství a zámek na Sokolovsku, v Praze pak Nosticův palác na Malé Straně. Z manželství se narodily čtyři děti - devče a tři chlapci. Nosticové se hlásili k německé národnosti, a tak za německé okupace v letech 1939 - 1945, chlapci museli narukovat k wehrmachtu. Prvorozený syn Ervin Max zemřel v ruském zajetí a druhorozený František padl na východní frontě.
V roce 1946 byla rodina odsunuta do Rakouska. Žofie s rodinou žila převážně v Salcburku.

Děti Žofie kněžny Hohenbergové a hraběte Bedřicha Nostice

Ervin Max hrabě Nostitz-Rieneck (* 29.6.1921 Heinrichsgrün - † 1.9.1949 Vysoky u Charkova)

František hrabě Nostitz-Rieneck (* 2.2.1923 Vídeň - † 23.2.1945 Berent, Východní Prusko)

Alois hrabě Nostitz-Rieneck (* 12.8..1925 Vídeň) se r. 1962 v Zeil oženil s Terezou hraběnkou Waldburg-Zeil (* 8.8.1931) - 4 děti.

Žofie hraběnka Nostitz-Rieneck (* 4.6.1929 Vídeň) se r.1953 ve Štýrském Hradci provdala za Arnošta Gordiana svobodného pána Gaudenuse (* 26.3.1916 Madrid - † 7.12.1972 Weiz) - 4 děti.

Max s bratrem odešli do Rakouska. (Republika Německé Rakousko/Republik Deutschösterreich 21.10.1918 - 21.10.1919, po konferenci z Saint Germain 1919 - Republika Rakousko/Republik Österreich ). Rakouský parlament přijal 10.dubna 1919 zákon o vykázání Domu Habsbursko-Lotrinského ze země: majetek panovnické rodiny přecházel do rukou státu. Ti Habsburci, kteří se vzdali příslušnosti k habsburské rodině, nemuseli zemi opustit a jejich soukromý majetek zůstal zachován. Rakouská republika Hohenbergy na rozdíl od Republiky československé za Habsburky nepovažovala. Majetek, který jim zůstal v Rakousku, byl nesrovnatelný s velkými statky, o které přišli v Čechách. Maxovi připadlo panství Artstetten, Arnoštovi panství Radmer ve Štýrsku. Oba Hohenbergové vystudovali vysoké školy. Max se stal doktorem práv, Arnošt/Ernst lesním inženýrem.

Dne 16.11.1926 se ve Wolfeggu oženil Max Hohenberg s hraběnkou Alžbětou Waldburg-Wolfegg, která po matce pocházela z českého knížecího rodu Lobkowiczů. (* 10.8.1904 Waldsee - † 13.3.1993 Salzburg). Tomuto manželství se postupně narodilo šest synů.

Max a Arnošt na rozdíl od řady členů habsbursko-lotrinské rodiny zůstali věrni smýšlení svých rodičů. Oba byli legitimisty a monarchisty. Za legitimního panovníka považovali nejdříve Karla, po jeho smrti pak jeho nejstaršího syna Ottu. Legitimisté byli rozhodnými zastánci samostatosti rakouského státu v poměru k Německu. Němečtí nacionalisté a zejména nacisté viděli v habsburské tradici a v legitimistech překážku pro pohlcení Rakouska Německem a obzvláště nenáviděli Habsburky, jmenovitě Františka Ferdinanda. Dle Hitlerova obrazu byl František Ferdinand nepřítelem Němectva a čechizátor střední Evropy. V roce 1932 vznikla organizace "Železný kruh/Eiserner Ring, která sdružovala okolo 60 legitimistických organizací v Rakousku a čestným předsedou byl zvolen Maximilian Hohenberg. Jeho věrnost myšlence legitimní monarchie byla oceněna již dne 30.11.1932 řádem Zlatého rouna, který mu udělil arcivévoda Otto Habsbursko - Lotrinský jako suverén tohoto řádu v prvé řádové promoci, kterou po dosažení zletilosti vykonal. Udělil tehdy Zlaté rouno celkem sedmi pánům, z nichž třetí byl právě Max vévoda Hohenberg. Investitura nových rytířů (t.j. pasování a předání řádové kolany) se konala počátkem r. 1933 v kapli zámku Steenockerzel poblíž Bruselu, kde tehdy arcivévoda Otto žil. Habsburští legitimisté v čele s Otto Habsburkem zdůrazňovali, že nacistické Německo ohrožuje nejenom Rakousko, ale také katolicismus a ideu nadnárodní spolupráce v dunajském prostoru. Došlo ke srážkám legitimistů s rakouskými nacisty. V řadách legitimistů zvláště rázně vystupoval Ernst Hohenberg. Nacisté si dobře zapamatovali urostlého knížete, který se snimi pral. Deset dní před anšlusem Rakouska Ernst Hohenberg svou holí rozbil v jedné kavárně vývěsní skříň a strhl obraz Adolfa Hitlera.

Dne 13.3.1938 vpochodovaly jednotky nacistického Německa do Rakouska. Tragický okamžik pro Rakousko, tragický okamžik pro syny arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a vévodkyně Žofie Hohenbergové rozené hraběnky Chotkové. Jejich majetek byl zabaven a oba zatčeni. V noci 1.4.1938 byli na vídeňském Západním nádraží nahnáni spolu se 150 vězni do připraveného vlaku. Po dvanácti hodinách strastiplné cesty se vévoda Max a kníže Ernst, synové rakousko-uherského následníka trůnu, octli v koncentračním táboře Dachau.

Všechna svědectví z tábora se shodují v tom, že oba bratři čelili nelidským podmínkám důstojně a statečně. "S oběma Hohenbergy zacházeli krutě. Byli zapřaženi jako zvířata do káry s výkaly. Hnali je od latríny k latríně za stálého bití." Leopold Fiegel (rakouský spolkový kancléř 1945-1953, ministr zahraničí 1953-1959) vzpomíná: "První, co jsem v Dachau viděl, byli oba Hohenbergové zapřáhnutí do káry s výkaly. Nicméně děs brzo nahradil obdiv. Oba Hohenbergové snášeli ponížení a stálou hrozbu smrti nikoliv se stoickou panskou hrdostí, nýbrž s neotřesitelnou veselou důstojností potomků starého rodu. Sdíleli s námi poslední sousto, byli těmi nejlepšími kamarády. Všichni by šli pro ně do ohně."

V zimě roku 1939 byli oba Hohenbergové přemístěni do Flossenbürgu, kde pracovali v kamenolomu. Většina po anšlusu zatčených rakouských osobností byla postupně propuštěna. Také Maxe Hohenberga koncem roku 1940 propustili. Jeho statek v Artstetten a veškeré jmění mu bylo zabaveno. Nicméně se mu vedlo lépe než bratrovi Ernstovi, toho převezli do Oranienburgu a propustili až roku 1943.

Po válce obecní rada v Artstetten zvolila Maxe Hohenberga starostou obce. Artstetten se nacházel v sovětské okupační zóně a s místním sovětským velitelem nebylo žádných problémů. Zámek a ostatní pozemky byly ve prospěch Maxe Hohenberga restituovány v zanedbaném stavu až roku 1949. Funkci starosty zastával do roku 1960, kdy pro zaneprázdnění rezignoval. V roce 1961 zastupoval Ottu Habsburského při jednáních s rakouskou vládou o podmínkách, za kterých by se současná hlava habsbursko-lotrinského rodu mohla vrátit na území Rakouské republiky.

Pravděpodobně v důsledku podlomeného zdraví z nacistických koncentráků nebyl oběma Hohenbergům dopřán dlouhý život. Arnošt zemřel ve věku nedožitých 50 let a Maximilian podlehl srdečnímu infarktu ve věku nedožitých 60 let.

Třebaže postup ČSR vůči sirotkům po následníkovi trůnu byl tvrdý a podmíněný dobovou politickou náladou počátku 20. let, nezatrpkl Max Hohenberg vůči českému živlu, celý život nostalgicky vzpomínal na šťastné dětství na Konopišti a uchoval si obstojnou znalost češtiny, prý jediný ze sourozenců. Bývalý kancléř prezidenta Václava Havla a současný ministr zahraničí ČR Karel Schwarzenberg ve své knížce rozhovorů s Janou Klusákovou, která vyšla r.1993 pod názvem "Nadoraz", vzpomíná, jak "šel v padesátých letech s otcem o vánocích do českého kostela ve Vídni, vzadu stál vysoký holohlavý pán s knírkem a zaníceně zpíval české koledy. Nikdo nevěděl, že ten anonymní muž je syn arciknížete Františka Ferdinanda".

Děti Maximiliana vévody Hohenberga a Alžběty hraběnky Waldburg-Wolfegg

A. František vévoda Hohenberg (* 13.9.1927 Artstetten - † 16.8.1977 Ried i.d.Riedmark) se r.1953 ve Štýrském Hradci oženil s Alžbetou princeznou Lucemburskou (* 22.12.1922 zámek Berg) - 2 děti:

Anita knežna Hohenbergová (* 16.8.1958 zámek Berg) 1.svatba r.1978 Romée de La Poëze d´Harambure (* 15.7.1949 Düsseldorf) - 4 děti, 2.svatba r. 2005 Andreas hrabě von Bardeau (*Graz 13.2.1957)

Žofie kněžna Hohenbergová (* 10.5.1960 zámek Berg) se provdala r.1983 za Jean-Louis de Potesta (* 8.2.1951 Lüttich) - 3 děti.

B. Dr. Jiří vévoda Hohenberg (* 25.4.1929 Artstetten) se r.1960 oženil s Eleonorou princeznou Auersperg-Breunner (* 12.9.1928 Goldegg) - 3 děti :

JUDr. Mikuláš kníže Hohenberg (* 3.7.1961 Boulogne sur Seine) se r.1989 oženil s Marií Alžbětou hraběnkou Westphalen (* 7.8.1963 Münster) - 3 děti.

Henrieta kněžna Hohenbergová (* 9.11.1962 Boulogne sur Seine)

Maximilian kníže Hohenberg (* 25.1.1970 Buenos Aires)

C. Albrecht kníže Hohenberg (* 4.2.1931 Artstetten) se r.1962 oženil s Leontine hraběnkou Cassis-Faraone (* 3.8.1933 Vught) - 4 děti :

Margarete kněžna Hohenbergová (* 19.6.1963 Vídeň) se r.1991 provdala za Josefa arcivévodu Rakouského (* 16.3.1960 Feldafing) - 4 děti.

Leo kníže Hohenberg (* 28.9.1964 Vídeň) se r.1994 oženil s Rosalindou Alcoforado (* 3.7.1964 New York) - 1dítě.

Johanna kněžna Hohenbergová (* 29.4.1966 Vídeň) se r.1994 provdala za Mgr.Andrease hraběte Henckel von Donnersmarck (* 30.3.1959 zámek Berg) - 2 děti.

Katharina kněžna Hohenbergová (* 9.3.1969 Vídeň) se r.1997 provdala za Carlose Manuela Mendeze de Vigo (* 27.7.1969 Mnichov) - 1 dítě.

D. Johannes kníže Hohenberg (* 3.5.1933 Artstetten) se r.1969 oženil s Elisabeth Meilinger-Rehrl (* 30.5.1947 Bramberg-Weyerhof) - 4 děti :

Sophie kněžna Hohenbergová (* 26.5.1970 Salzburg)

Stephan kníže Hohenberg (* 3.7.1972 Salzburg)

Georg kníže Hohenberg (* 13.5.1976 Salzburg)

Isabelle kněžna Hohenbergová (* 13.5.1976 Salzburg)

E. Peter kníže Hohenberg (* 26.3.1936 Artstetten) se r.1970 oženil s Christine Meilinger-Rehrl (* 27.4.1945 Bramberg-Weyerhof) - 2 děti :

Marie Christine kněžna Hohenbergová (* 25.11.1970 Salzburg)

Marie Therese knežna Hohenbergová (* 31.7.1972 Salzburg)

F. Gerhard kníže Hohenberg (* 23.12.1941 Vídeň)

Kníže Ing.Arnošt Hohenberg se 25.března 1936 ve Vídni oženil s dcerou anglického diplomata Marii Terezou Woodovou (* 9.5.1910 Vídeň - † 28.11.1985 Radmer).

Děti Arnošta knížete Hohenberga a Marie Therese Wood

A. Ferdinand kníže Hohenberg (* 14.3.1937 Vídeň - † 8.8.1978 Graz) se r.1964 oženil s Heide Zechling (* 4.1.1941 Eisenerz) - 1 dítě :

František kníže Hohenberg (* 24.5.1969 Štýrský Hradec) se r.1994 oženil s Christiane Pirker (* 4.2.1970 Villach)

B. Arnošt kníže Hohenberg (* 1.3.1944 Vídeň) se r.1973 oženil s Patricií Caesar (* 12.6.1950 New York) - 1 dítě :

Eva kněžna Hohenbergová (* 1.12.1974 Graz)

Současnost

Byly to právě příběhy o Konopišti a jeho okolí, se kterými jsem vyrůstala, a které mi nesčetněkrát vyprávěl můj otec, který velmi trpěl tím, že nemohl pokračovat v boji svého otce za opětné získání rodinných vlastnických práv. Ale po celý život obou mužů se Konopiště nacházelo za železnou oponou a tedy mimo jejich dosah. Můj otec se mohl na Konopiště chodit dívat vždy jen jako návštěvník. Když mi bylo 16 let, rozhodl se otec, že se mnou pojede na Konopiště a ukáže mi, odkud pocházíme. K tomu již bohužel nikdy nedošlo, protože v roce 1977 zemřel.

O mnoho let později, v době, kdy už železná opona byla minulostí, začal můj manžel pravidelně jezdit za obchodními záležitostmi do Prahy a jednou mě přesvědčil, abych jela s ním. Při této příležitosti jsme pak spolu navštívili také Konopiště! Byl to pro mne úžasný zážitek: Poprvé v životě jsem byla „doma". Já, která jsem vyrůstala v Lucembursku, já, která jsem z celého srdce Lucemburčanka, jsem najednou našla své kořeny. Zmocnilo se mě dojetí, radostné vzrušení, ohromení. Byl to dosud nepoznaný pocit touhy po domově a návratu do dětství mého, mých rodičů a prarodičů.

Opět o několik let později nás lucemburští přátelé pozvali na Konopiště na hon na bažanty. Ještě nikdy před tím jsem neměla takový pocit jako tenkrát. Bylo mi, jako kdyby po mně celé Konopiště volalo. Byl to překrásný, úžasný ale zároveň i skličující pocit. Po celou dobu jsem přemáhala své slzy, ale jedno mi od tohoto okamžiku bylo jasné: Musím vstoupit do šlépějí mého dědečka i otce a musím pokračovat v úsilí o nápravu bezejmenného bezpráví, jehož obětí se stal můj dědeček.

Protože jeho rodiče uzavřeli nerovnorodý sňatek, nesměl můj dědeček být Habsburkem a nesměl se tak ani jmenovat. Po I. světové válce bylo v Československu náhle všechno jinak a on i jeho sourozenci byl náhle opět považováni za Habsburky. Byli vyhnáni ze země, zbaveni svého domova a jejich majetek byl bez náhrady vyvlastněn.
V Saint-Germainské mírové smlouvě stojí: "... jakož i soukromý majetek bývalé rakousko-uherské panovnické rodiny." Ale můj dědeček nebyl členem císařské a královské rakousko-uherské rodiny.

V zákoně, který byl československým parlamentem schválen v roce 1921 za účelem provedení Saint-Germainské mírové smlouvy, stojí: "... statky a majetky (...) jmenovitě i bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho potomků." V této době byl však můj praděd, arcivévoda František Ferdinand již 8 let po smrti.
Jak však lze odejmout vlastnictví zemřelému člověku?

Moji rodiče mi vždy říkávali, že rodina je vždy jako řetěz: Každý článek řetězu se musí snažit předat odkaz generací minulých generacím budoucím - a to se nesmí v žádném případě vztahovat pouze na materiální hodnoty! Jsme všem těm, kteří byli před námi a zároveň všem těm, kteří přijdou po nás, zavázáni a zodpovědní za své činy a za to, jak jsme žili. Vynikáme nejen tím, co činíme ale také tím, jak žijeme! V tomto ohledu je pro nás všechny náš dědeček velkým vzorem.

Poté jsem se ještě jednou se svým manželem a s našimi dětmi vydala na Konopiště, protože jsem jim vše chtěla ukázat a vysvětlit a zeptat se jich, zda souhlasí s tím, abych se vrhla do tohoto dobrodružství a opět navázala tam, kde byl můj dědeček přinucen skončit.
Následně to ještě chvíli trvalo, ale koncem roku 2006 podál můj advokát, pan JUDr. Jaroslav Brož, u okresního soudu v Benešově mou určovací žalobu o vydání zámku Konopiště.

Od tohoto okamžiku je mi opětovně kladena otázka: „Co budete dělat s Konopištěm, pokud Vám jej soud přiřkne?"
Je samozřejmé, že historicky tak významný objekt musí i nadále zůstat přístupný veřejnosti. Jsem přesvědčena o tom, že takový klenot jako je zámek Konopiště může právě v soukromém vlastnictví návštěvníkům umožnit daleko podrobnější náhled a lepší vcítění se do jeho historie. Mým úmyslem zcela jistě není uzavřít zámek Konopiště pro veřejnost, nýbrž jej i nadále provozovat tak jako jej nyní provozuje stát, který je jeho vlastníkem. Mým úmyslem je napravit bezpráví a přispět tak k usmíření s vlastními dějinami. V tomto ohledu věřím české justici a doufám, že mé argumenty budou vyslyšeny.

Sophie Hohenberg (2009)

top