Vznik říše

Země rakouské (Rakousy) byly nejdříve spojeny rodem habsburským po volbě Rudolfa I. za římského krále r.1273, který vstoupil do střetu s tehdy nejmocnějším panovníkem střední Evropy a zároveň nejmocnějším z kurfiřtů, českým králem Přemyslem Otakarem II., který jeho volbu neuznal, neboť o římskou korunu sám usiloval. Po několikaletém sporu ztrácí český král rakouské državy.

Odkud se vzalo slovo Rakousy? V Dolních Rakousích stojí hrad Raabs, staročesky Rakús. Podle hradu nazvali Čechové okolní krajinu Rakousy. Po staletích se jméno přeneslo na celou monarchii a vznikl nový tvar Rakousko (říše), Österreich, Ostreich (východní říše).

Rakouské mocnářství se začalo formovat sloučením zemí českých, rakouských a uherských. Země Koruny české (svatováclavské) se trvale dostaly pod žezlo rodu habsburského r.1526, když si čeští stavové 23.října zvolili za svého krále arciknížete Ferdinanda I.,manžela Anny, dcery českého krále Vladislava II. Jagelonského. V lednu r.1527 odjel Ferdinand se svou chotí do Čech. Na moravsko-české zemské hranici přísahal, že bude "zachovávati starobylé svobody zemské" a brzy, 24. února byl v Praze korunován na českého krále. Na zemském sněmu roku 1545 si vymohl souhlas k novému znění reverzu. V něm přiznával, že českého trůnu dosáhl svobodnou volbou, avšak že stavové přitom uznali dědické právo královny Anny a jejího potomstva, a tudíž i potomstva Ferdinandova. Bylo tím sice možno volit panovníka, ale jen člena rodu habsburského. Roku 1545 tak byl Habsburkům dědičně zaručen český královský trůn.

Roku 1627 byly tyto země prohlášeny za dědičné v rodu habsburském až do Karla VI. Ten jakož poslední mužský příslušník habsburského rodu se snažil země české spolu s rak.-německými a uherskými zeměmi zachovat pro ženské pokolení svého rodu. Čehož dosáhl roku 1713 tzv.pragmatickou sankcí pro svou dceru Marii Terezii 1717-1780 (arcivévodkyně rakouská, později královna česká a uherská), která se provdala r.1736 za Františka Štěpána Lotrinského 1708-1765 (římský císař František I.) a založila habsbursko-lotrinskou dynastii.

Když se Napoleon Bonaparte r.1804 stal francouzským císařem, byl tehdejší císař římský, král český a uherský, arcivévoda rakouský František II.ochoten uznat nového císaře, ale za předpokladu, že on bude uznán za císaře velkého státního svazku, v němž jmenovitě Koruny české a uherské vynikají svým leskem a k němuž od nedávné doby náleží Bukovina, Halič, Benátky, Přímoří, Dalmácie a Solnohradsko. Mocnáři těchto zemí neměli dosud společný titul hodný lesku těchto Korun a zemí. Byli volenými a korunovanými císaři "svaté říše římské jazyka německého". Byli však bez moci a vlivu, nepanovali ani ve státě ani nad národem. Císařská hodnost svaté říše římské byla málo více než pouhý čestný titul.

Vídeňský dvůr prvně uvažoval jestli by nebylo lepší domáhat se dědičné císařské Koruny římské, ale Napoleon nepřál dědičnosti římské Koruny a tak se snahy rakouské panovnické rodiny soustředily k zavedení vlastního císařství. Napoleon vyjádřil svou ochotu podporovat tento krok, jen dodával, přijme-li rakouský dům hned nebo později císařský titul, tak vzájemné poměry musejí zůstat na úrovni, tak jako bývaly dříve mezi králem českým a uherským a mezi králem francouzským. Zbývala však ještě jedna otázka: jak má tento císařský titul znít. Naskytovaly se dvě možnosti jestli má být nové císařství nazváno "císařství uherské a české nebo podle jedné z dědičných zemí, kde měl dvůr své sídlo a dle které se i panovnická rodina nazývala rakouskou. Když dne 7.srpna 1804 byla ve Vídni odevzdána tajná deklarace, že Napoleon císaře Františka uzná, svolal císař František dne 10.srpna 1804 shromáždění státních ministrů a hodnostářů a slavnostně prohlásil, že se zřetelem ke svým neodvislým královstvím a státům pro sebe a svůj rod přijímá titul "dědičného císaře rakouského" jako František I. Dne 11.srpna 1804 byl vyhlášen patent, že Uhersko-české čili rakouské císařství je považováno za jedno a totéž a veškerá království, knížectví a provincie mají i nadále beze změny své tituly, ústavy, výsady a poměry.

Za znak nového rakouského císařství nebyl ustanoven rodinný habsbursko-lotrinský znak ani barvy tohoto domu červená-bílá-červená, ale dvouhlavý, třikrát korunovaný orel s rozpjatými křídly, zlatými zobáky a červenými jazyky, znak bývalé svaté říše římské (zaniklé důsledkem bitvy u Slavkova r.1805) a i její barvy černá-žlutá. Říšský orel drží ve zlatých spárech pravé nohy římský meč, symbol práva nad životem a smrtí, a zlaté žezlo, symbol panovnický z dob králů řeckých. Ve spárech levé nohy drží zlaté říšské jablko, symbol panství z dob králů a panovníků římských.

Střední Evropa po napoleonských válkách a Vídeňském kongresu 1815

Když království české a uherské bylo r.1526 s německými zeměmi rodu habsburského spojeno pod jedno žezlo, zajisté se nikdo nenadál, že se z této směsice rozdílných zemí a národů vyvine říše, ve které by politická samostatnost jednotlivých částí dospěla k takovým koncům, jejichž svědky jsme byli až do r. 1867 a dále do r.1918. Země Koruny české, Uhry a dědičné země rakouské byly tři říše, které se od sebe lišily ústavou, dějinami i řečí a Ferdinand Habsburský je spojoval toliko jen svojí osobou a byl mezi nimi prostředníkem.

Oficiální názvy státu: Rakousko-Uherské mocnářství, Rakousko-Uherská říše, Österreich-Ungarische Monarchie, Osztrák-Magyar monarchia

Hlavní město: Vídeň - 2 030 850 obyv. (1910)

Rozloha: 676 171 km2

Počet obyvatel: 51 390 223 (1910)

Jazyk: němčina, maďarština, čeština, srbochorvatština, polština, italština a další.

Kontinent: Evropa

Měna: rýnské zlaté, od r.1892 Koruna

Malý společný znak od r.1915
(NEDĚLITELNÝ A NEROZLUČNÝ)

Historický státní útvar (konstituční/ústavní monarchie) ve střední a východní Evropě. Vznikl na dualistickém základě po schválení uherských práv a jmenování odpovědné uherské vlády v čele s košickým rodákem hrabětem Gyulou Andrássym. Uherský sněm přijal vyrovnávací zákony velkou většinou 257 proti 117 hlasům dne 30.března 1867. Název "Rakouské císařství" byl změněn na základě nejvyššího vlastnoručního listu císaře a krále Františka Josefa Prvního ze dne 14. listopadu 1867 na "Rakousko-Uherská říše". Státní útvar byl složen ze dvou částí oddělených řekou Litavou: z Předlitavska (též Cislajtánie, oficiálně Království a země na říšské radě zastoupené) a ze Zalitavska (též Translajtánie, oficiálně Země svatoštěpánské Koruny nebo též uherské Koruny). Obě části byly navenek spojeny jen osobou panovníka, měnou a společnou zahraniční a obrannou politikou, každá z částí měla svůj vlastní parlament a vládu. Tradiční historické země a jejich sněmy přitom zůstaly v obou částech monarchie zachovány (např. český, moravský, slezský atd.).

Předlitavsko zahrnovalo země Koruny české (Čechy, Moravu, část Slezska), Halič a Bukovinu, Horní a Dolní Rakousy, Salcbursko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Tyrolsko, Vorarlbersko, Istrijsko, Dalmácii a Přímoří.

Zalitavsko se skládalo z vlastních Uher (včetně Slovenska), Sedmihradska, Chorvatska-Slavonska a města Rijeky.

Od roku 1878 byla okupována Bosna a Hercegovina, anektovaná roku 1908 a spadající pod společnou správu Předlitavska a Zalitavska.

V čele státu stojí jako představitel státní moci m o c n á ř, společný panovník Rakousko-Uherska. Trůn je dědičný, v první řadě pro mužské a potom, kdyby těchto nebylo, pro ženské příslušníky panovnického rodu. Císař a král uživá predikátu ,,císařské a královské apoštolské Veličenstvo", pak trojího (velkého, prostředního a malého) titulu. Osoba panovníka je podle ústavy nedotknutelná a posvátná. Urážka císaře nebo členů císařské rodiny se trestá jako zločin. Císař je hlavou panovnické rodiny a spravuje rodinné záležitosti zvláštními domacími zákony, stanoví příjmy jednotlivých členů a pod. Manželka císařova, je-li z rovnorodého manželství, má právo užívat predikátu "císařské a královské Veličenstvo", členové rodiny jsou arcivévody a užívají predikátu "císařská a královská Výsost".
Výsotná práva panovníkova lze rozdělit na tři skupiny. V zákonodárství uděluje mocnář souhlas zákonům. Ve vykonávání spravedlnosti dává svým jménem rohlašovat rozsudky, ale má právo trest amnestií zmírnit nebo úplně zrušit. Ve správě ústředního státu vypovídá válku, uzavírá mír, je nejvyšším velitelem ozbrojené moci. Jmenuje dále ministry a buď sám nebo skrze ministry další úředníky, svolává, odročuje, uzavírá, rozpouští delegace, říšské a zemské sněmy.
Panovník uděluje šlechtické tituly buď dědičně nebo doživotně, rozdává řády a vyznamenání, a pouze s jeho svolením je možno nosit řády a vyznamenání cizích států.

Jeho císařské a královské apoštolské Veličenstvo
František Josef První Habsburg-Lothringen

Zákonodárnou moc vykonává císař se spolubůsobením a svolením národních zastupitelstev. Všechny listiny, týkající se občanských záležitostí, procházejí kabinetní kanceláří a vojenské záležitosti kanceláří vojenskou.

Kabinetní kancelář císaře a krále (Dvorní hrad, Švýcarský dvůr). V kanceláři je zaměstnáno 5 kabinetních šéfů, 8 kabinetních sekretářů a několik pomocných úředníků.
Vojenská kancelář císaře a krále (Dvorní hrad). Kancelářskou službu obstarává 5 důstojníků generálního štábu, 6 dvorních sekretářů s dvorním radou v čele a 4 pomocní úředníci.

Císařská rodina

čítá 32 arcivévodů (staročesky-arciknížat) a 43 arcivévodkyň (arcikněžen) i včetně provdaných. Děti arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, pocházející z manželství s kněžnou Hohenbergovou, roz. hraběnkou Chotkovou, nejsou arcivévody. Každý člen císařské rodiny má své dvořanstvo, skládající se z nejv. hofmistra nebo hofmistryně a pak z tzv. komory (služebnictva). Ve smyslu domácího zákona císařské rodiny má každý plnoletý arcivévoda roční apanáž (kapesné) 100.000 Korun.

Státní občanství

Státní občanství vyplývá z práva státního příslušenství hlavně na základě domovského práva nebo na uznání státního občanství zemskými úřady. V habsburské monarchii je trojí státní občanství: předlitavské (rakouské), uherské a bosenské. Uherští nebo bosenští příslušnící jsou v Předlitavsku považováni za cizince tak, jakoby byli ze kteréhokoliv cizího státu. Státní občanství se však ztrácí vystěhováním do ciziny teprve tehdy, když občan nabude státního občanství jiného státu nebo když se žena provdá za cizince. Se státním občanstvím jsou spojeny určité povinnosti a určitá práva, vymezená zákony.

Základní občanská práva

Základní občanská práva zaručují každému občanu ochranu jeho osobních, hmotných a ideálních práv od libovolného omezování výkonnými státními orgány. Aby výkonné orgány nemohly práv těch měnit ani omezovat, jsou zaručena samou ústavou. Stížnosti na porušení jejich se podávají samostatnému a nezávislému říškému soudu.
Základní zákony o právech občanských prohlášena úplná rovnoprávnost mezi občany, národnostmi a nábeženstvími. Všichni občané jsou si před zákonem rovni a všechny dřívější rozdíly (poddanství a pod.) jsou zrušeny.
Dále zaručena je osobní svoboda, t.j. nikdo nemůže být libovolně zatčen, vězněn a každý musí být souzen soudem, podle příslušného zákona.
Domací právo. Bez soudního rozkazu nesmí být provedena libovolná domovní prohlídka.
Listovní tajemství. Uzavřené dopisy a sdělení nesmí být otvírány a zabavovány.
Svoboda stěhování. Každý občan se může uvnitř státu volně stěhovat a kdekoli usadit. Jen když veřejná bezpečnost nebo mravnost jsou ohroženy, lze použít policejních opatření.
Svoboda hospodářství. Každý občan má právo nabývat jakýchkoli nemovitostí, provozovat za zákonných podmínek živnosti, zvolit si povolání a žádoucí vzdělání.
Svoboda vyznání. Příslušností k některému náboženskému vyznání neztrácí nikdo ničeho ze svých státoobčanských práv. Nikdo nemůže být nucen k žádnému jinému vyznání ani k vykonávání církevních obřadů jiného vyznání. Každý má od 15. roku života, svobodné právo si určit sám náboženské vyznání nebo vystoupit z církve a ohlásit se u politického úřadu za bezkonfessního (bez vyznání). Každá státem uznaná církev nebo náboženská společnost může vykonávat své veřejné bohoslužby, spravovat si své vnitřní záležitosti a pečovat o náboženské vyučování ve škole. Ale i státem neuznané náboženské společnosti mohou vykonávat domácí bohoslužby, pokud se nepříčí zákonům a mravopočestnosti.
Svoboda vědy a vyučování. Zaručuje volnost vědeckého bádání a dovoluje osobám, které prokázaly náležitou způsobilost, zakládat veřejné vzdělávací ústavy, ale stát si vyhrazuje vrchní dozor.
Svobodný projev názoru slovem, písmem i obrazem v mezích zákona se týká hlavně tisku, který nesmí být postaven pod státní dozor (censuru) a tuzemským časopisům nesmí být odňata poštovní doprava. Každý tiskař je povinen předkládat úřadům všechny tiskoviny ze svého závodu, každý časopis musí udat svého nakladatele, tiskaře a zodpovědného redaktora. Tiskové přečiny, podobně jako politické, patří před porotu. Volný prodej novin po ulicích a domech je u nás zakázán.
Rovnost všech národů a jejich řečí byla a je příčinou tuhých národnostních sporů. Zákon říká, že všechny národy ve státě jsou rovnoprávné a každý národ má nezadatelné právo na zajištění a pěstění své národnosti a řeči. Dále pak se uznává státem rovnoprávnost všech v zemi užívaných řečí ve škole, úřadě a veřejném životě. Skutečné poměry se plnou měrou nesrovnávají s těmito zásadami a všechny pokusy vyřídit jazykovovu otázku u samosprávných i státních úřadů jak ve styku vnějším, tak i vnitřním, narazily na velké obtíže.
Právo petiční, spolkové a shromažďovací. Stát je povinen povolit všechny spolky, pokud se jejich zřízení nepříčí zákonům a pokud spolek nesleduje cílů státu nebezpečných. Ve válce, za vnitřních bouří, velezrádných projevů, ohrožování osobní bezpečnosti a majetku mohou být některá občanská práva zastavena prohlášením výjimečného stavu na městem, zemí nebo i nad celým státním územím. Jeho vyhlášení musí být usneseno ministerskou radou a povoleno císařem, ale podléhá dohledu parlamentu. Výjimečným stavem se ruší zákony o svobodě osobní, o tajemství listovním a hlavně o volnosti projevu veřejného mínění a o právu shromažďovacím. Tento stav může být někdy zostřen vyhlášením stanného práva dle vyhlášky a delikty, vyskytnou-li se, jsou bez okolků trestány smrtí.

Společné státní záležitosti

Společnými záležitostmi soustátí rakousko-uherského jsou : 1. zahraniční záležitosti (s výhradou schválení mezinárodních smluv zastupitelskými sbory obou státních území), 2. vojenství (s vyjimkou vyhrazených práv zastupitelských sborů) a 3. finance (ustanovení společného rozpočtu atd.).
Nejvyšší společnou státní správu vykonávají tři společná ministerstva a jim podřízené úřady.
Pro zákonodárné vyřizování společných záležitostí jsou zřízeny d e l e g a c e (delegace říšské rady 60 členů a delegace říšského uherského sněmu 60 členů), svolávané každeho roku a to střídavě jednou do Vídně, podruhé do Pešti.

Společná ministerstva

C. a k. ministerstvo císařského domu a záležitostí zahraničních, (Vídeň I., Ballhausplatz 2). Ministr (1906 -1912) : Aloys Leopold Johann baron (1909 hrabě) Lexa z Aehrenthalu (* 27.9.1854 Hrubá Skála - † 7.12.1912 Vídeň).

C. a k. společné ministerstvo financí, (Vídeň I., Johannesgasse 5). Ministr (1903 - 1912) : Izstvan baron (1918 hrabě) Burian de Rajecz (* 16.1.1851 Stupava - † 20.10.1922 Vídeň).

C. a k. ministerstvo války, (Vídeň I., Am Hof 14, později Stubenring). Ministr (1906 - 1911) : FZM. Franz baron von Schönaich (* 27.2.1844 Vídeň - † 25.1.1916 Vídeň).

C. a k. společný nejvyšší účetní dvůr, (Vídeň I., Herrengasse 23). Prezident : (1895 - 1918) : Ernst baron von Plener (* 18.10.1841 Cheb - † 30.4.1922 Vídeň).

Společný státní rozpočet na rok 1910

Státní dluhy Rakousko-Uherska (stav k 31. prosinci 1910)

Království a země na říšské radě zastoupené
(Předlitavsko/Cislajtánie nebo obecně Rakousko)

"království České, Haličsko-vladiměřské, Dalmatské, arcivévodství Rakouské nad i pod Enží, vévodství Salzburské, Štýrské, Krajinské, Korutanské, Slezské, Bukovinské, markrabství Moravské, okněžněné hrabství Tyrolské s Vorarlberkem a Přímoří (okněžněné hrabství Gorice a Gradišťka, markrabství Istrie a Terst s územím)"

Říšská rada
(parlament)

Poslanecká sněmovna
V poslanecké sněmovně zasedá 516 poslanců zvolených na 6 let podle všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva, které bylo zavedeno zákonem r.1907 místo volebního práva kuriového.

Všeobecné je proto, že volební právo má každý plnoletý občan, nehledíce na vzdělání a majetek; rovné proto, že každý volič má jeden hlas; přímé, protože volič volí přímo poslance; tajné, protože se volí písemně.

Z jednotlivých zemí mají poslanců:

Jednotlivé národnosti jsou zastoupeny v poslanecké sněmovně nestejně; Němci mají 233 mandátů, Čechové 107, Poláci 82, Rusíni 33, Slovinci 24, Srbochorvati 13, Italové 19 a Rumuni 5.

Panská sněmovna
Členy panské sněmovny říšské rady jsou plnoletí princové císařského domu (17). Plnoleté hlavy domácích šlechtických rodů, vynikajících rozsáhlým pozemkovým majetkem, jimž císař udělil dědičnou hodnost říšských radů. Církevní hodnostáři (12 arcibiskupů a 6 biskupů) a dále pak znamenité osobnosti, jež mocnář pro jejich zásluhy o stát, průmysl, vědu a umění na doživotí do panské sněmovny povolá. Jejich počet nesmí být nižší než 150 ani převyšovat 170. Předsedu a místopředsedy panské sněmovny jmenuje císař a král.

Vláda pro království a země na říšské radě zastoupené
Ministerská rada (Vídeň I., Herrengasse 7)

Ministerský předseda (1906 - 1908) : Max Wladimir baron von Beck (* 6.9.1854 Vídeň - † 20.1.1943 Vídeň).

V kanceláři ministerské rady pracuje sekční šéf, 6 ministerských radů, 5 sekčních radů, 1 ministerský sekretář a 2 ministerští vícesekretáři a jiní vyšší úředníci. Ministerské radě je přímo podřízena telegrafní a korespondeční kancelář (Vídeň I., Börseplatz 1.) se svými filiálkami a úřední vídeňské noviny "Wiener Zeitung" (Vídeň I., Bäckerstrasse 13).

Ministr bez odboru (Vídeň I., Maximilianstrasse 14). Ministr (1906-1907) : Dr. Bedřich Pacák (* 13.9.1846 Lázně Bělohrad - † 24.5.1914 Veltrusy).

C. k. ministerstvo vnitra (Vídeň I., Wipplingerstrasse 7. a Judenplatz 11). Ministr (1906-1908) : Richard baron (1915 hrabě) Bienerth-Schmerling (* 2.3.1863 Verona - † 3.6.1914 Vídeň).

C. k. ministerstvo kultu a vyučování (Vídeň I., Minoritenplatz 5). Ministr (1906-1908) : Dr. Gustav Marchet (* 29.5.1846 Baden - † 27.4.1916 Ostrov).

C. k. ministerstvo spravedlnosti (Vídeň I., Schillerplatz 4). Ministr (1906-1908) Dr. Franz Klein (* 24.4.1854 Vídeň - † 6.4.1926 Vídeň).

C. k. ministerstvo financí (Vídeň I., Himmelpfortgasse 6 a 8). Ministr (1906-1908) : Dr. Witold rytíř Korytowski (* 1850 - † 1923).

C. k. ministerstvo obchodu (Vídeň I., Postgasse 8). Ministr (1906-1907) : Dr. Josef Fořt (* 25.12.1850 Kly u Mělníka - † 11.5.1929).

C. k. ministerstvo železnic (Vídeň I.. Eisenbahnstrasse 9). Mnistr (1906-1908) : Dr. Julius Derschatta šlechtic von Standhalt (* 12.9.1852 Zara/Zadar - † 3.2.1924 Vídeň).

C. k. ministerstvo orby (Vídeň I., Liebiggasse 5). Ministr (1906-1907) : Leopold hrabě von Auersperg (* 16.5.1855 Budapešť - † 23.2.1918 Baden).

C. k. ministerstvo zemské obrany (Vídeň I., Babenbergstrasse 5). Ministr (1906-1907) : FZM. Julius baron Latscher von Lauendorf (* 22.7.1846 Jihlava - † 2.8.1909 Salzburg).

C. k. nejvyšší účetní dvůr (Vídeň I., Annagasse 5).
Předseda (1906- ?) : JUDr. Paul svobod. pán Gautsch z Frankenthurnu (*26.2.1851 Döbling - †20.4.1918 Vídeň)

Státní rozpočet na rok 1910

Země svaté Koruny uherské
(Zalitavsko/Translajtánie nebo Uhersko)

"království Uherské, Chorvatsko-slavonské, město Rijeka"

Říšský uherský sněm
(parlament)

Uherská poslanecká sněmovna
Poslanci se volí na dobu pěti let. Poslanecká sněmovna má 453 členů a sice 80 zástupců měst, 333 zástupců komitétů a 40 zástupců chorvatsko-slavonského sněmu.

Uherská tabule magnátů
Panská sněmovna čítá 399 členů, a to všechny plnoleté prince královského domu (17), plnoleté členy 8 knížecích, 179 hraběcích a 48 baronských rodin. Dále náleží k tabuli magnátů 13 korouhevních pánů říše a jiní zemští úředníci, arcibiskupové, guvernér Rijeky a 3 poslanci chorvat.sněmu. Dále má 26 doživotně zvolených a 47 doživotně od krále jmenovaných členů.

Vláda uherská
(Budapešť I.,Pevnost, Szent-Györgytér 1.)

Ministerský předseda (1906 - 1910) : Dr. Sándor Wekerle (* 1848 Mór - † 1921 Budapešť)

Státní rozpočet na rok 1910

Měna - mince a bankovky

Místo zlatek (Gulden) nastoupila u nás roku 1892 zlatá měna, jejíž jednotkou je koruna (Cor). Koruna se dělí na sto haléřů. Šlo o měnu zlatého standardu, tj. měnu, u níž je stanoven pevný kurs měny ke zlatu.

Zlaté mince : dvacetikoruna, desetikoruna,stokoruna a rakouský dukát.
Stříbrné mince : pětikoruna a koruna.
Niklové mince : dvacetihaléř a desetihaléř.
Bronzové mince : dvouhaléř a jednohaléř.

Od konce 19. století zachvátila monarchii nacionalistická a separatistická hnutí, která vyvrcholila po kapitulaci v 1. světové válce(1918) a donucené abdikaci císaře a krále Karla I. rozpadem státu a vznikem tzv. nástupnických států (Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie, Československo, Polsko). Části rakousko-uherského území získala též Itálie a Rumunsko.

top