Rok 1867
Od roku 1848 tužby po samostatných a rovnoprávných právech národních nikterak neutuchaly. Zvláště uherský sněm dal jasně najevo, že mu jde o obnovení a uznání starých uherských práv. Když přišla válka roku 1866, všichni věděli, že další vnitřní vývoj monarchie je podmíněn jejím výsledkem. Kdyby Rakousko nějakým způsobem mocensky zvítězilo v Německu, vznikla by komplikovaná situace, která by neumožňovala žádné řešení s trvalejší platností. Nyní, kdy Rakousko ztratilo definitivně své poslání v rámci německého spolku, nabízela se federalistickým projektům zdánlivě nová šance. Protože však válka rychle skončila, mohl se panovník načas různým tlakům vyhnout. To ale opravdu jen načas. Když uherský sněm v listopadu roku 1866 znovu odmítl císařský reskript a potvrdil své nezměněné stanovisko, císař František Josef ustoupil. Dne 3.února 1867 přijel František Josef do Budína, aby zde jmenoval odpovědnou uherskou vládu v čele s hrabětem Gyulou Andrássym. Jmenování tohoto košického rodáka mělo stejně senzační příchuť jako nedávné sesazení polního zbrojmistra Benedeka za prohru ve válce. Hrabě Andrássy se jako plukovník uherské revoluční armády aktivně účastnil odboje v letech 1848/49 a až do amnestie žil ve Francii a Anglii. V jeho nepřítomnosti byl v habsburské monarchii odsouzen k trestu smrti. Tento rozsudek byl panovníkem potvrzen a v nepřítomnosti také symbolicky vykonán.
Korunovace Františka Josefa uherským králem 1867
Uherský sněm přijal vyrovnávací zákony velkou většinou 257 proti 117 hlasům dne 30.března 1867. Nejlepší mělo přijít na konec, čtyřdenní korunovační slavnosti, první a jediné v životě Františka Josefa. V korunovační den, 8. června 1867 probudilo časně ráno obyvatelstvo Buda-Pešti 21 dělových salv z citadely na Gellértu. V Matyášově chrámu byli František Josef I. a Alžběta korunováni na uherského krále a královnu. Po slavnostním církevním obřadu nasadil hrabě Andrássy na hlavu Františka Josefa svatoštěpánskou korunu. Symbolicky byla korunována i Alžběta. Až vše skončilo vystoupili František Josef a Alžběta na trůn a hrabě Andrássy provolal před shromážděnou společností „Eljen a király!“. Elsá Ferencz Jósef Isten Kegyelmáböl Ausztriai Császár, Csechország Királya stb. És Magyarország Apostoli Királya a jeho žena Erzsébeth, magyar királyne, stanuli na uherské půdě jako plně akceptovaní a respektovaní vládci. Nové dualistické Rakousko-uherské soustátí se pak na celé další půlstoletí stalo předmětem nejrůznějších úvah a sporů.
Uherská královna Alžběta r.1867
Císař a král František Josef I. r.1867
Do nové polohy se tak dostala česká otázka. České liberální měšťanstvo ve spolupráci se stranou české historické šlechty vzneslo národně a státně politické požadavky podobné uherským. Země Koruny české byly považovány za zvláštní a jednotný politický subjekt, jehož svébytnos měla být realizována v rámci federalizace říše. S výslovně protirakouskými tendencemi jako v Uhrách se v českém prostředí setkáváme jen výjimečně. Koncepce české politické svébytnosti byla zastávána slabě a navíc názorově nejednotně a proti ní stála silná menšina německých liberálů. Političtí mluvčí německých liberálů z českých zemí, opírající se o silné německé zázemí a stále ještě silnou hospodářskou a kulturní převahu, od počátku důsledně odmítali snahy o politickou svébytnost českých zemí. Císař František Josef I si byl národnostních problémů v českých zemích dobře vědom. Na základě historických práv byl ochoten českým přáním vyjít vstříc. Dvakrát přislíbil oficiálně zástupcům českého sněmu, v roce 1861 a v roce 1865, že se dá korunovat na českého krále. František Josef se bránil vnějším i vnitřním snahám o revizi systému a jen velice nerad a pomalu se smiřoval s ústupky, které musel činit. Česká otázka zůstala nadále zcela otevřeným problémem. Císařova slova o korunovaci českým králem zůstala jen u příslibu a zklamání z roku 1866, dovršená uzavřením dualismu, strhla českou politickou reprezentaci do rozhodného pasivního odporu. Neprotestovalo se již jen deklaracemi a spisy, využívalo se každé příležitosti a dosud nebývalých masových shromáždění pod širým nebem. Od časů husitských válek nepovstalo české veřejné mínění s takovou silou a mohutností. I když česká otázka nebyla z mocenského postavení tak palčivá jako uherská, nebyla zanedbatelná a její otevřenost pak byla nepřetržitým zdrojem vnitřního neklidu.
František Josef r.1867
Za jedenáct dní po slavnostní uherské korunovaci královského páru přišla do Vídně nečekaně zlá zpráva. Milovaný bratr Františka Josefa Ferdinand Maxmililán tragicky skonal v dalekém Mexicu. Maxmilián, korunovaný na mexického císaře, se zapletl do občanské války která jeho novou vlast dlouho sužovala. Jeho nepřátelé se těšili finanční a materiální pomoci ze strany USA a to nakonec rozhodlo válku v jejich prospěch. Republikánské vojsko císaře Maxmiliána posléze zajalo a 19.června 1867 po válečném soudu a podpisu prezidenta Benita Juáreze nechalo popravit. Jeho tělo bylo v listopadu roku 1867 převezeno na lodi Jeho Veličenstva Novara pod velením admirála Tegetthoffa do Rakouska. Císař Maxmilián byl poté pohřben v rodinné hrobce ve Vídni.
Císař Maxmilián Mexický, bratr Františka Josefa
Léta 1866 a 1867 patřila k nejtěžším v životě císaře Františka Josefa Prvního a dá se říci i osudovými. Tragický skon svého bratra musel prostě vzít na vědomí, s výsledkem prusko-rakouské války se nemohl dlouho smířit a proces rakousko-uherského vyrovnání byl ústupkem, protože měl již dost neustálých obstrucí, protestů a odporu, kterým uherská šlechta provázela každé jeho rozhodnutí. Dohodou s uherskými magnáty doufal dosáhnout uklidnění v říši a její vnitřní stabilizaci. Nerozhodaval se snadno a byl si vědom, že tento postup je nesparvedlivý vůči ostatním národům již nové Rakousko-uherské říše. V českém prostředí vyvolalo rakousko-uherské vyrovnání obrovské zklamání. Po celou dobu prusko-rakouské války stáli země Koruny české loajálně po boku svého mocnáře, odmítli všechny nabídky na spolupráci s útočníkem a se zbraní v ruce monarchii bránili. Po skončení bojů si byli téměř jisti, že jejich král František Josef I. ocení jejich věrnost a splní jejich národnostní požadavky. A místo toho přišla odměna pro zrádné Uhersko. Ne oni, kteří v těžkých chvílích vladaře podporovali, ale Madˇaři, kteří se postavili na stranu nepřítele (uherská Klapkova legie-generál Klapka bojoval na straně Prusů), sklízeli úspěch. Bylo to prvním velkým a zásadním rozčarováním, které se v zemích svatováclavské Koruny nadále neslo a narůstalo a nakonec vedlo k rozchodu s habsbursko-lotrinskou dynastií.
 |
 |
