Válka roku 1866

I když pruská strana oficiálně předala zprávu o vypovězení války předním rakouským hraničním strážím 21. a 22. června 1866, vtrhla pruská vojska již 16. a 17. června na území rakouských spojenců, Saska, Hannoverska a Hesenska, a v několika dnech zvítězila. Dne 19. června bylo celé Sasko v pruských rukou a královský saský armádní sbor ustoupil před nepřítelem na území Čech.

Dne 22. června 1866 vydalo pruské vrchní velení svým vojskům rozkaz překročit české hranice.

Nepočítáme-li vojenskou pomoc spojeneckého saského armádního sboru v síle 23.000 mužů, stálo Rakousko v souboji s Pruskem téměř osamoceno. Celá c. k. armáda se v roce 1866 skládala s deseti sborů. Pro válku s Pruskem bylo vyčleněno sedm sborů tzv. Severní armády. V jejím čele stál polní zbrojmistr Ludvík August rytíř Benedek. Zbývající tři sbory tvořiliy tzv. Jižní armádu pod velením arcivévody Albrechta. Byla určena pro boj v Benátsku proti povstalcům Guiseppe Garibaldiho a armádě italského krále Viktora Emanuela. Dne 24.června 1866 arcivévoda Albrecht poráží v bitvě u Custozzy italské vojsko a zatláčí ho do defenzivy.

Podle údajů měla rakouská severní armáda spolu s královským saským armádním sborem 261.668 mužů. Proti ní stálo 291.738 mužů královské pruské armády.
Celá pruská branná moc určena pro boj s Rakouskem se skládala se tří armád a to : 1) Polabská armáda v síle 46.000 mužů a pod velením gen. Herwartha z Bittenfeldu; 2) První pruská armáda v síle 93.000 mužů a pod velením prince Bedřicha Karla; 3) Druhá pruská armáda v síle 115.000 mužů a pod velením korunního prince Bedřicha Viléma. V Berlíně pak byl soustřeďován první záložní sbor v síle 24.000 mužů.
Vrchní velitel rakouské armády polní zbrojmistr Benedek soustředil téměř celou svou brannou moc v okolí Olomouce a chtěl se nepříteli postavit na přímém směru mezi Vídní a Berlínem. Tím směrem také předpokládal vítězný postup rakouské armády. Rozkaz rakouské severní armády k pochodu do Čech byl vydán v Olomouci 17.června 1866. Dne 27. června byl přesun k Josefovu zhruba ukončen. Vrchní velitel Benedek rozestavil své síly v prostoru Josefov - Žireč - Dvůr Králové nad Labem - Miletín - Hořice. K prvním srážkám pruských vojsk s předními rakouskýmu strážemi došlo 23. a 24. června Chrastavy a Dlouhého Mostu. Dne 24. června obsadila první pruská armáda Liberec. Dva dny nato, 26. června, došlo k střetnutím u Kuřívod a u Sychrova a v nočních hodinách k boji u Podola (Svijany) nedaleko Turnova.

18. prapor polních myslivců v boji u Podola

I když postup nepřátelských vojsk k českým hranicím rakouské velení včas zjistilo, zůstalo při původním strategickém plánu udeřit hlavní vojenskou silou na první pruskou armádu prince Bedřicha Karla a na polabskou armádu gen. Herwartha z Bittenfeldu, třebaže obě v tuto dobu bojovaly na řece Jizeře a byly od místa soustředění rakouské armády v okolí Josefova vzdálenější než vojska druhé pruské armády korunního prince Bedřicha Viléma blížící se ze Slezska. K ochraně trutnovského průsmyku určilo rakouské velení X. Armádní sbor podmaršálka Ludvíka Gablenze a k ochraně náchodského průsmyku VI. Armádní sbor podmaršálka Viléma Ramminga. Průsmyk broumovsko-úpický chráněn nebyl.
Zásadním taktickým omylem vrchního velitele rakouské severní armády polního zbrojmistra Benedeka bylo soustavné podceňování druhé pruské armády, největší úderné síly nepřítele. I když byla 27. června severní armáda v přímém bojovém kontaktu s druhou pruskou armádou, trval Benedek na své představě, že musí udeřit nejprve na na první pruskou armádu. Proto byly hraniční průsmyky u Náchoda a Trutnova chráněny nedostatečnou vojenskou silou.

Rakouské velení neumělo využít pohraniční průsmyky k odražení nepřítele a k důsledné obraně země. Proto zůstaly nevyužity přednosti rakouské pěchotní pušky systému Lorenz, větší přesnost a dostřel. Tyto nesporné skutečnosti však nedokázaly vyvážit převahu pruských zadovek systému Dreyse v rychlosti palby, zvláště při hromadných bodákových útocích v hustých řadách, které měli pro rakouskou pěchotu katastrofální následky. Nejrozšířenějšími typy zbraní systému Lorenz byly : 1) Dlouhá pěchotní puška vzor 1854 a 1862 (nový perkusní zámek) s tulejovým bodákem vz.1854, se čtyřhrannou čepelí křížového průřezu; 2) Puška pro zvláštní sbory vz.1854 a 1862. Na všechny tyto pušky šel nasadit bodák vz.1854; 3)Myslivecký štuc vz.1854 a 1862 se sečným tulejovým bodákem vz.1854; 4)Jezdecké pistole vz.1859. Tyto typy zbraní používala i královská saská armáda.

Podmaršálek Ludvík von Gablenz u Trutnova

Rakouská armáda měla viditelnou převahu u dělostřelectva a u jezdectva nejlepšího výcviku tehdejší Evropy. Neobratné velení na všech stupních a nedostatek včasného a účinného spojení jednotlivých sborů však nedovolily využít ani těchto předností.
Válečné neúspěchy v sérii několika bitev, mnoho mrtvých a materiální ztráty, otřásly bojovou a morální silou rakouské severní armády. Zmatený ústup rakouských sborů před druhou pruskou armádou a ofenzíva pruské polabské a první armády zhoršovaly svízelnou situaci rakouských vojsk. Vrchní velitel Benedek byl přinucen v noci z 30. června na 1. července 1866 ustoupit k Hradci Králové a zaujal postavení na levém břehu říčky Bystřice. Téhož dne zaslal císaři Františku Josefovi I. telegram : „Prosím Vaše Veličenstvo co nejdůtklivěji, aby uzavřen byl mír stůj co stůj; armádu očekává nezbytná katastrofa." Císař rychle odpovídá : „Mír uzavříti není možno. Nařizuji, nezbývá-li jiného, aby nastoupen byl ústup v největším pořádku. Což byla svedena bitva...?"

Bojištěm na pravém břehu Labe, které si Benedek zvolil za místo rozhodující bitvy, prochází od jihozápadu k severovýchodu mírná pahorkatina : Hrádek (280m), Probluz (297m), Lípa (332m, 317m), Chlum (336m), Máslojedy (326m) a Hořiněves (273m). Západním okrajem bjiště protéká od severu k jihu říčka Bystřice, severovýchodní částí protéká říčka Trotina. Středem bojiště vede silnice z Hradce Králové do Hořic.
V nadcházející bitvě u Hradce Králové nebo také u Sadové proti sobě onoho dne 3. července 1866 stálo na rakousko-saské straně 215 000 mužů a na pruské straně 221 000 mužů. Bitva začala o půl osmé, když velitel první pruské armády, princ Bedřich Karel, vydal rozkaz k útoku ve směru Sadová (Sadowa) a Dohalice (Dohalitz). Nebe bylo zatažené, mrholilo a vítr ostře foukal do kostí. Pruská pěchota počala sestupovat ze strání od vesnice Dub k řece Bystřici. Jediný pevný přechod přes rozvodněnou Bystřici stál u Sadové - byl to malý kamenný můstek. Jinak celá pěchota, promoklá nočním deštěm a brouzdáním mokrým obilím, musela vklouznout do vod řeky a přebrodit se na druhý rozměklí břeh. Rakouská děla, umístěná u vesnic, a pěchota ukrytá mezi baráky znepříjemňovala útočníkům život, jak jen to bylo možné. Okolo půl deváté se začaly rakouské pěší brigády stahovat do svých postavení u obce Lípa. Tři pruské pěší divize, 1., 4., a 8. se tedy staly držitely vesnic na Bystřici, které mezi tím vzplanuly dělostřeleckou palbou. V okamžiku, kdy pruská pěchota vnikla mezi domky a do lesa Holá, započala prudce se stupňující dělostřelecká palba. Hlavním cílem rakouské palby se stala pruská pěchota, snažící se obsadit pozice za Bystřicí. Dělostřelecké granáty tříštily stromy, lámaly větve a ničily vše co jim přišlo do cesty. Nejeden pruský pokus o zdolání svahu k Lípě byl doslova rozmetán soustředěnou rakouskou kanonádou.
Na levém rakouském křídle se střetla pruská polabská armáda s předsunutými saskými oddíly u Nechanic (Nechanitz) kolem osmé hodiny. Do 11. hodin se po menších bojích zmocnil předvoj pruské armády obcí Lubno, Jehlice (Jehlitz) a Hrádku. Sasové spolu s VIII. rakouským armádním sborem ustoupili a drželi levé jižní křídlo u Stěžírek, Horního a Dolního Přímu a Probluze.
Na pravém rakouském křídle zaujaly postavení II. a IV. armádní sbor v úseku Chlum, Neděliště a Lochenice. Když mezi osmou a devátou hodinou u obce Benátky zaútočila pruská 7. pěší divize, daly se oba rakouské sbory strhnout k boji o bezvýznamný Svíbský les, který pohltil neskutečných 70.000 mužů. Devatenáct pruských praporů pěchoty na sebe vázálo 50 praporů rakouské pěchoty, kteří mohli zadržet útok přicházejícího korunního prince Bedřicha Viléma. Svíbský les a jeho bezprostřední okolí si vyžádal ztráty cca. 10.000 mužů. Během dopoledne si obě strany několikrát vyměnily dobyté území lesa. Rakouské pravé křídlo zůstalo obnaženo a tato taktická chyba později rozhodla o výsledku celé bitvy u Hradce Králové. Když vrchní velitel Benedek obdržel z josefovské pevnosti depeši o postupu druhé pruské armády na bojiště, nařídil II. a IV. armádnímu sboru ustoupit ze Svíbského lesa a zaujmout původně určené postavení. Zastavení boje a přesun obou sborů se však sdržel a Benedek nedovedl k obraně ohroženého pravého křídla použít armádní zálohu. Když konečně přesun obou sborů začal, bylo již pozdě, neboť první sled druhé pruské armády dorazil na bojiště a ihned přešel do útoku.
Pruská 1. gardová divize útočí na výšiny u Hořiněvsi (Hořeňowes). U Máslojed se střetli s rakouským II. armádním sborem, podporovaným rakouskou 2. divizí lehké jízdy, který se přesunoval na své určené pozice. Sotva seřazený, bojem o Svíb znavený, II. armádní sbor nebyl velkou překážkou pro útočící pruskou gardovou divizi. Divize gardy zanedlouho bude držet ve svých rukou klíč k rakouským postavením a to výšinu Hořiněvské lípy (320m). Prvních padesát pruských kanónů začíná pálit své granáty na rakouské postavení u Chlumu a Lípy. Pruská gardová pěchota postupuje a kolem 14. hodiny drží výšinu u Máslojed. Nejkrajnější pruská 12. pěší divize už bojuje ve vesnici Lochenice (Lochenitz), která je klíčem k ústupovým mostům přes Labe. O chvíli později pruská 11. pěší divize drží ve svých rukou ves Sendražice a výšinu u této obce a útočí ve směru Neděliště (Nedělišt). Rakouská dělostřelba namířená do údolí Bystřice počala slábnout a palba hlavní se obrací k severu, odkud přichází hlavní smrtelný zásah. Rakouský IV. armádní sbor, který také krvácel ve Svíbu, se vydal do pozic mezi Chlumem a Nedělišti mezi půl druhou a druhou hodinou. Na své pozice dorazil nedlouho před pruskými pěšáky kteří prudce vtrhli do Chlumu a obrátili překvapený IV. armádní sbor na útěk k Rozběřici.

1. gardový pluk při útoku na Chlum

Dvanáct tisíc mužů gardové pěchoty v nové pozici na Chlumu strnulo, když uvidělo všude stát čerstvé rakouské síly, dva sbory pěchoty a tři divize těžké jízdy, připravené k boji. Stačil by jeden mohutný úder a Chlum by byl vyproštěn, ale zbrojmistr Benedek ještě netuší, že má již Prusy v zádech. Benedek nevěříce přijímá zprávu o obsazeni Chlumu nepřítelem. Děsivý pocit, že Prusové s jehlovkami jsou za zády armády, hnal velení k nezvyklé pružnosti. Vrchní velitel rakouské armády sbírá muže k útoku proti obsazenému Chlumu, postupuje i levé křídlo korunního prince. Jedenáctá pěší divize již před hodinou obsadila Sendražice a útočí na trosky II. armádního sboru v obci Neděliště. Během půl hodiny je ves naplněna pruskými pěšáky a Rakušané se obracejí k Předměřicím, kde se nachází mosty přes Labe. Ani ve střední části rakouských pozic neudržel III. armádní sbor postavení u Lípy a za bojů ustupoval. Benedek nařídil VI. armádnímu sboru a později I. armádnímu sboru protiútok z cílem dobýt zpět Chlum a Rozběřice. První sled VI. armádního sboru sice po těžkém boji Rozběřic a části Chlumu dobyl, ale pruské gardě v nejkritičtější fázi bitvy přichází na pomoc Boninův sbor. Garda dostává posily, zesiluje svou palebnou sílu a střílí z největší blízkosti. Jak vyprávěli očití svědkové, po masakrech, které tu probíhaly nejméně dvě hodiny, nebylo již možné tímto prostorem vůbec projet na koni. Další pokus o dobytí Chlumu selhal a rakouský sbor byl obrácen k ústupu. Protiútok I. armádního sboru byl také veden na Chlum, ale bodákový útok v sevřených formacích proti pruským jehlovkám stál celý sbor v necelé půlhodině téměř 1.000 mrtvých a raněných. Zbytky sboru ustoupily k Všestarům.

Dělostřelecká "baterie mrtvých" setníka Augusta von der Groebena

Ostatní rakouská vojska ustupovala ze střední části bojiště za III. armádním sborem. První pruská armáda postoupila až k Dlouhým Dvorům. Kolem 16.hodiny odpoledne vydává polní zbrojmistr Ludvík rytíř Benedek rozkaz k všeobecnému ústupu k Hradci Králové. Za cenu obrovských ztrát krylo ústup pěších jednotek rakouské dělostřelectvo a jezdectvo které tento den splnilo svou povinnost.

Jezdecká srážka u Střežetice

Ztracená bitva u Hradce Králové znamenala rozdrcení rakouské severní armády a v podstatě rozhodla o osudu války. Ztráty na životech a materiálu byly nepředstavitelné. Rakouská armáda v bitvě u Hradce Králové ztratila celkem (mrtví, ranění a zajatí) : 1.313 důstojníků, 44.300 mužů, 6.010 koní, 187 děl a 641 povozů. Saský armádní sbor ztratil 53 důstojníků a 1.500 mužů. Prusové ztratili 360 důstojníků, 9.150 mužů a 940 koní. Obětavost rakouského jezdectva a dělostřelectva zabránila úplné panice a ještě větším ztrátám. Rakouské jednotky prchaly bez kázně a pořádku buď na silnici k Pardubicím, nebo se pokoušely přejít Labe a dostat se nějak na silnici vedoucí k Holicím. Prchající vojáci se přitom zaplétali do rozsáhlého zavodňovacího systému hradecké pevnosti, na úzkých rozbahněných hrázích opouštěli své vozy, děla i ostatní výzbroj a tonuli v nepřehledných vodních příkopech. Prusové své nepřátele po vítězství v bitvě nepronásledovali.
Pevná víra Čechů ve vítězství Vídně, na jejíž stranu se ve své většině postavili po vpádu Prusů do země, byla porážkou u Hradce Králové otřesena. To mělo přímý vliv na údalosti v Praze, kterou již 6. července opustila vojenská posádka, císařské místodržitelství i ostatní státní úřady přesídlily do Plzně. Po dvou dnech, 8. července, Prahu obsadilo asi osmitisícové pruské vojsko a v hlavním městě království Českého byla nastolena okupační správa.

Pro nás je zvláště zajímavá událost ze dne 10.července 1866. Pruský auditor tehdy přinesl na staroměstskou radnici manifest a vynutil si jeho vylepení na rozích a otištění v denních listech. Zněl:

O b y v a t e l é  s l a v n é h o  k r á l o v s t v í  Č e s k é h o !

Následkem války proti našemu přání od císaře rakouského vedené přicházíme nikoliv jako nepřátelé a dobyvatelé, nýbrž s plnou úctou pro Vaše dějinná a národní práva na Vaši vlasteneckou půdu.
Nikoli vojnu a spoustu, nýbrž šetrnost a přátelství nabízíme všechněm obyvatelům bez rozdílu stavu vyznání a národnosti.
Nedejte si od našich nepřátel a pomluvačů namluviti, že jsme snad z dobývavosti nynější válku způsobili. Rakousko nás k boji přinutilo, ježto nás s německými vládami přepadnouti chtělo; avšak daleko jest od nás vzdálen úmysl, spravedlivým Vašim tužbám po samostatnosti a volném národním vývoji odpor činiti.
Přihlížejíce k mnohým skorem nedostižitelným obětem, které na Vás císařská vláda, připravujíc se k nynější válce, již vyžádala, nechceme Vám další břemena ukládati a nežádáme, aby někdo proti svému přesvědčení jednal, zejména chceme Vaši svatou víru ctít a šetřit; nemůžeme však zjevného odporu strpět a úkladnou zradu musíme trestati.
Jestliže nám po přátelsku přijdete vstříc, seznáte nás jakožto přátele a nikoli jakžto nepřátele.
Zvláště pak jednáte pošetile, když ze svých příbytků utíkaté, tyto pustošení vydávajíce. Moudřejší bude jednání Vaše, když vojíny přátelsky uvítáte a ohledně potravin, kterých jim nutně potřebí jest, s nimi v míru pojednáte.
Vojenští velitelové nebudou pak od Vás žádati více, než čeho nutně potřebují, budou Váš majetek chrániti, kterýžto prchajíce loupeži a drancování vydáváte.
Vše ostatní zůstavujeme s úplnou důverou Bohu Pánu zástupů. Zvítězí-li naše spravedlivá věc, pak nadejde snad také Čechům a Moravanům zase okamžik, ve kterémž by jako Maďaři svoje národní tužby mohli uskutečnit. Nechť pak sťastná hvězda jejich štěstí založí.

Pruské vrchní velitelství.

Pruská vyhláška Čechy zaskočila. Přestože některé formulace byly sympatické přece jen ve všech hnízdil strach ze silného Pruska, ze sjednoceného Německa, které vnímali jako velké nebezpečí pro sebe. Proto se v podstatě všichni čeští vlastenci ztotožňovali s politickým programem Františka Palackého a svoji nacionální budoucnost spatřovali v Rakousku, ovšem federalizovaném, svobodném a spravedlivém. A většinou si byli jisti, prokáží-li právě teď, v této těžké chvíli, svému panovníkovi a jeho říši věrnost, odvděčí se jim a jejich postoj ocení tím, že Koruně české přizná v rámci monarchie takové postavení, jaké ji náleží. Možnost radikálně se s Habsburky rozejít a hledat budoucnost ve svazku s obávaným Pruskem, zvažovala jen hrstka radikálních dobrodruhů.

Obsazením Prahy samozřejmě válečné operace neskončily. Císařská armáda v panice ustupovala na Moravu a Prusové v patách za ní. Dne 10.července 1866 Prusové překročili česko-moravskou zemskou hranici, 13.července odsadili Brno a ještě téhož dne jejich jednotky vstoupily do Znojma. To již císař František Josef I. začal podnikat kroky ke stabilizaci kritické situace. Zrušil rozdělení rakouské armády na Severní a Jižní, do čela nově vytvořené branné formace jmenoval arcivévodu Albrechta. Ten vyhlásil za novou obrannou línii Dunaj a za něj stahoval všechny použitelné jednotky z Čech a Moravy. Nebylo to snadné, protože Prusové přerušili železniční spojení mezi Olomoucí a Vídní. Císařští vojáci se tím do nových pozic museli dostávat oklikou přes západní Slovensko, údolím Váhu.
K obraně převelel arcivévoda Albrecht také zhruba 70.000 vojáků z Itálie a brzy měl k dispozici novou velkou sílu, s níž si troufal pokusit se dosavadní válečné neúspěchy zvrátit.

Prusové se zatím usídlili na zámku hraběte Mensdorfa v Mikulově, kde založili svůj hlavní stan, kam 17.července 1866 dorazil i král Vilém I., a kde se chystali k tažení na Vídeň. Dne 18.července bylo smluveno pětidenní, dnem 22. nastávající příměří.
Dne 20.července 1866 rakouský kontradmirál Vilém Tegetthoff témeř zničil silnější italské loďstvo v bitvě u Visu (Lissa). Úspěch rakouských vojsk v Itálii však Františku Josefovi nebyl nic platný, pokud jinde vítězili Prusové. Smlouva s Pruskem zajišťovala Itálii úspěch, i kdyby Rakušané odsadili celý Apeninský poloostrov; ovšem za předpokladu vítězství Pruska.

Nebezpečí, které hrozilo z protahování války, si uvědomoval také kancléř Bismarck. Hlavního cíle se Prusku již podařilo dosáhnout. Nyní se mohlo stát to, že do knfliktu začnou zasahovat další evropské mocnosti, obávající se růstu pruské moci. Proto na svého krále tlačil, aby souhlasil s jednáním a s uzavřením brzkého a pro Rakousko nepříliš ponižujícího míru. Neměl snadnou pozici. Král Vilém I. požadoval připojení ne-li celých, pak aspoň poloviny Čech k Prusku, tak jako kdysi za sedmilété války o tom uvažoval Bedřich II. Kancléř se mu a dalším podobně uvažujícím činitelům snažil tuto myšlenku rozmluvit. Chápal totiž, že pro Prusko je výhledově důležitější mít v Rakousku spojence než dědičného nepřítele. Padné Bismarckovy důvody podporoval nakonec i korunní princ Bedřich a tak 26.července byly hlavní předpoklady pro mír ujednány.
O měsíc později byl 23.srpna 1866 v Praze podepsán mír s Pruskem. Dle mírové smlouvy má území rakouského císařství zůstat beze změny, s vyjímkou Benátska, kterého se císař František Josef I. vzdává ve prospěch Francie a jejím prostřednictvým ve prospěch Itálie. Pruská vojska vyklidí území habsburské monarchie, která obsadila. Císař František Josef I. uzná zrušení Německého spolku a souhlasí s novou organizací Německa bez rakouské účasti a vzdává se jakýchkoli práv k vévodství holštýnskému a šlesvickému. Rakousko zaplatí Prusku válečné reparace ve výši 20 miliónů tolarů v hotovosti.
Prusové brzy po podpisu mírové smlouvy, v průběhu září 1866, území Moravy a Čech opustili.
Mírová smlouva s Itálií se protahovala a byla nakonec uzavřena ve Vídni 3. října 1866. Itálie podle ní získala Benátsko, musela však za ně Rakousku zaplatit 35 miliónů zlatých. Tak definitivně skončila staletá vláda Habsburků na Apeninském poloostrově a sjednocení Itálie nestálo už nic v cestě.
Ze tří postavení, která zakládala habsburské velmocenské postavení, z německého, italského a uherského, byla dvě ztracena...

V Hofburgu dne 30.července 1866 byla císařem v audienci přijata česká delegace v čele s Františkem Ladislavem Riegerem. Císař delegaci přijal vlídně a s nelíčenou pozorností. Vyslechl si informace o tíživé hospodářské situaci v hlavním městě a o ekonomickém dopadu pruské okupace. Rieger pak dokazoval naprostou loajalitu české veřejnosti ke koruně. Císařova slova pak zněla: "Se srdcem krvácejícím mám na mysli utrpení, které postihlo mé milované Království české a věrné hlavní město Prahu. Předmětem mé nejhorlivější péče bude, aby trpce navštívené zemi včas rychlá a vydatná pomoc poskytnuta byla. Nedbal jsem nikdy na podezřívání věrného obyvatelstva českého, naopak obdivuji důstojné, věrné a sebezapírající chování se věrného města Prahy a celé země české."

Dne 13.října 1866 panovník ve vlastnoručním listě zaslaném ministerskému předsedovi Richardu hraběti Belcredimu, jehož znění přinesly později všechny noviny, píše: "Vysoce hodnotím postoje Království českého za války. Zachovalo za nejtrpnějších bolestí smýšlení, jaké mívá jen národ, který jako udatní synové Tyrol věrnou láskou k dědičnému panovníkovi, k říši a otčině jest postoupen, dodává dějinám lesku, který nikdy nevybledne. V těžké době přinesl oběť, má též nárok na pomoc říše, s jejímž poskytnutím dle práva a slušnosti otáleti se nesmí."
Císař a král František Josef I. se po té rozhodl země postižené válečnými událostmi, pruskou okupací a ještě i epidemií cholery, osobně navštívit. Z Vídně vyjel 18.října 1866 brzy ráno a krátce po desáté hodině vystoupil na hlavním nádraží v Brně. Tady měl program do 20.října. V Brně navštívil nejvýznamnější továrny, vojenskou nemocnici a vyznamenal starostu města v letech 1866-67 Dr. Karla Giskru (1820-1879) rytířským křížem řádu Leopoldova. Pak pokračoval v cestě do Olomouce, kde strávil dva dny. Z Olomouce odjel 22.října do Opavy a i zde strávil dva dny. Dne 24. října ráno odcestoval císař František Josef I. dvorním vlakem přes Olomouc a Pardubice do královského města Prahy kam kolem 16.hodiny dorazil na státní nádraží. Dostalo se mu triumfálního přivítání a pražané dávali mu nadšeně najevo své sympatie a věrnost. V půběhu návštěvy panovník přijal na Pražském hradě významné představitele města a českého veřejného života a přitom udělil Františku Palackému Řád železné koruny druhé třídy. Již 26. října osobně navštívil Staroměstskou radnici, poděkoval Pražanům za věrnost státu i trůnu, zrušil pevnostní status Prahy a povolil růst města za pásmo hradeb, které měly být zbořeny. Poukázal příspěvek 10.000 zlatých na novou muzejní budovu Království českého a také věnoval 5.000 zlatých na projekt stavby národního divadla. I v Praze Jeho apoštolské Veličenstvo vyřizovalo důležité státní záležitosti. Na Pražském hradě se ve dnech 28. a 29. října konala dvě zasedání ministerské vlády.
Návštěvou Prahy panovníkova cesta nekončila. Dne 31. října cestou do Liberce navštívil panství a zámek Sychrov Kamila knížete Rohana. Zde přenocoval a po ranní bohoslužbě v zámecké kapli pokračoval v cestě do Liberce. Císařský vlak, dle kronikářských záznamů rychnovského faráře, zastavil ve stanici Reichenau-Gablonz Rychnov-Jablonec. Jeho Veličenstvo zde vykonalo přehlídku nastoupených ostrostřelců a prohodilo několik vět s místními hodnostáři o průběhu nedávné války a jejích důsledcích pro oblast. Rychnovští si trpce stěžovali na pruské rekvírování a špatné chování Prusů ve vesnici, císařem byla vyslyšena žádost Rádelských o zřízení fary. Pak se za císařem zavřela dvířka salónního vozu a vlak směřoval do Liberce. V dalších dnech navštívil Mnichovo Hradiště, Dvůr Králové nad Labem, Trutnov, Josefov, Hradec Králové a bojiště v okolí, Chrudim, Německý Brod (dnes Havlíčkův Brod) a přes Jihlavu se vrátil 9.listopadu 1866 do Vídně.

František Josef I. 60léta

top