Šlesvicko a Holštýnsko 1864

Vídeňský kongres roku 1815 připojil k Dánsku dvě zálabská vévodství Šlesvik a Holštýn. Zatímco ve Šlesviku žilo obyvatelstvo dánské i německé, Holštýn byl skoro celý německý. V březnu 1863 vyhlásila Kodaň novou ústavu, která Šlesvik plně začleňovala do Dánského království což vyvolalo mezi státy Německého spolku velké pobouření a ostrou reakci. Kancléř Bismarck viděl v dánských událostech příležitost k dalšímu posílení své země a začal Prusko orientovat tímto směrem. Tlačil také k radikálním krokům i Vídeň, která se pokládala za vůdce spolku a nechtěla tím Berlínu přenechat iniciativu. Společné zahraničně-politické akce vyvrcholily válečným tažením obou států proti Dánsku. Dne 16.ledna 1864 Rakousko společně s Pruskem ultimativně požádalo Dánsko, aby do 48 hodin zrušilo sporné části ústavy. Když odmítlo, začala v Evropě po bezmála půl století míru opět válka.

Dne 1. února 1864 překročila spojenecká Pruská a Rakouská vojska pohraniční řeku Eider a začala válečné operace proti Dánskému království. Plán tažení vypracoval vynikající pruský vojenský taktik Helmuth von Moltke. Plán spočíval v rychlém obchvatu a rozdrcení dánských sil mohutným počátečním úderem. Ačkoli se pruskému vrchnímu veliteli generál-polnímu maršálu Bedřichu von Wrangelovi nepodařilo tento plán do všech důsledků splnit, dosáhlo pruské vojsko 11.února u pevnosti Düppel pronikavého vítězství, které umožnilo spojencům obsadit nejen Šlesvicko, ale také celý Jutský poloostrov.

Války Pruska a Rakouska proti Dánsku v roce 1864 se účastnilo na pruské straně 37.500 mužů, na rakouské straně 23.000 mužů a proti nim stálo na 40.000 mužů dánské královské armády pod velením generál-poručíka Christiana Juliuse de Mezy. Spojenecké prusko-rakouské vojsko zhruba celkem disponovalo 60.000 muži a 146 děly.

Rakouskému c. k. 6. armádnímu sboru velel podmaršálek Ludvík svob. p. Gablenz.

1. pěší brigáda genm. hraběte Gondrecourta : 18. prapor polních myslivců (český), 30. pěší pluk (haličský) barona Martiniho a 34. pěší pluk (uherský) Pruského krále a čtyřliberní baterie č.2/I.

2. pěší brigáda genm. Dormuse : 9. prapor polních myslivců (štýrský), 27. pěší pluk (štýrský) krále Belgického, 14. pěší pluk (hornorakouský) velkovévody Hessenského a čtyřliberní baterie č.3/I.

3. pěší brigáda genm. Nostice-Drzevického : 11. prapor polních myslivců (uherský), 6. pěší pluk (uherský) hraběte Coroniniho, 80. pěší pluk (haličský) prince Šlesvik-Holštýnského a čtyřliberní baterie č.4/I.

4. pěší brigáda genm. Tomase : 22. prapor polních myslivců (český), 72. pěší pluk (uherský) barona Ramminga a 35. pěší pluk (český) hraběte Khevenhüllera a čtyřliberní baterie č.5/I.

Jezdecká brigáda genm. Dobřenského : 2. dragounský pluk (český) knížete Windischgrätze a 9. husarský pluk (uherský) knížete Lichtensteina.

Loďstvo kapitána řadové lodi Tegetthoffa : fregata Schwarzenberkova, fregata Radeckého a dělový člun.

Za celou válku ztratil c. k. 6. armádní sbor cca. 1.164 mužů.

Podmaršálek Ludvík von Gablenz u Veile.

18. prapor polních myslivců při útoku u Oberselku 1864 (Heeresgeschichtliches Museum Wien).

Válka s Dánskem skončila příměřím z 30. října 1864, na jehož základě Šlesvicko, Holštýnsko a Lauenburg dostaly dočasnou společnou správu obou vítězů. Dohodou z Gasteinu ze srpna 1865 vmanévroval Bismarck habsburskou říši do situace, která mu mohla kdykoli posloužit k vypovězení války. Holštýnsko, které patřilo pod správu Rakouska totiž leželo mezi Šlesvickem a ostatním územím Pruska, což bylo pochopitelně potencionálním zdrojem sporů. Pruský kancléř pak striktně odmítal veškeré rakouské návrhy výměnu Holštýnska za jiný, třeba menší územní celek, ležící však v rakouském sousedství. Tak si Rakousko již od léta 1865 nemohlo dělat žádné iluze o tom, že prusko-rakouské soupeření se dá vyřešit jinak než válkou.

Přípravnou fází k ní vyplňovaly složitá diplomatická jednání. Z nich vyšel úspěšněji kancléř Bismarck, který si za příslib připojení Benátska k Itálskému království zajistil v dubnu 1866 její vojenskou podporu. František Josef I. již předtím odmítl návrhy císaře Napoleona III., aby se Rakousko dobrovolně vzdalo tohoto sporného území, kde bylo udržení habsburské nadvlády problematické. Tím dal další zbraň do rukou Bismarckovi, který jí dokonale využil k zajištění neutrality Francie. Zásah Ruska nebylo třeba očekávat, protože v té době zápasilo s velkými finančními těžkostmi a krom toho v Rusku ještě stále žila nechuť vůči Rakousku, vyplívající z jeho postoje v krymské válce. Nehrozil také zásah Anglie, která se v té době zaobírala postavením hráze francouzským zahraničněpolitickým ambicím a Prusko bylo v očích anglické zahraniční politiky vítáno jako částečná protiváha mocné Francie.
Rakouské císařství, kterému hrozilo vedení války na dvou frontách, se z této situace mohlo dostat odstoupením Benátska Itálii. Takový krok byl však pro císaře Františka Josefa I. v duchu habsbursko-lotrinské dynastie ponižující a odmítl kupčit s územím monarchie. Zaměřil se na to, aby si v nadcházejícím konfliktu zajistil neúčast Francie na bojišti severní Itálie.
Prusko s blížícím se válečným konfliktem všestraně připravovalo armádu na propuknutí války. Přes hospodářské těžkosti uvolňovalo stále více finančních prostředků na rozvoj armády. Zatímco Prusko vynakládalo ze svého rozpočtu na armádu již v roce 1862 27,5% peněžních prostředků a bylo na třetím místě v Evropě, bylo Rakousko s 19,9% na posledním místě mezi 16 evropskými státy. V roce 1866 Prusko zvýšilo svoje armádní výdaje na 40% státního rozpočtu, kdežto Rakousko ho ještě snížilo na 18,6%.
Zaostávání rakouského vojenství se projevovalo oproti pruskému v době příprav na válku i v mnoha dalších směrech. Prusko mělo v té době již zavedenu všeobecnou brannou povinnost s tříletou prezenční službou a se 4 roky služby v záloze, což umožňovalo postavit z 18 miliónů obyvatel armádu o 600.000 mužích, téměř tak velkou jako měla habsburská monarchie s 35 milióny obyvatel. Navíc přišlo Rakousko hned na začátku konfliktu o vojenskou podporu svého Bavorského spojence, potože nedošlo k souhlasu s jejím podřízením vrchnímu velení císařko-královského vojska. Nejvýrazněji se vyšší úroveň pruského vojenství projevila ve složení a přípravě velitelské sboru. Prusko v té době disponovalo výbornými veliteli všech stupňů, generální štáb v čele s Helmuthem von Moltkem měl nejvyšší úroveň v Evropě. Naproti tomu v Rakousku diletantské zásahy kamarily kolem čísaře Františka Josefa I do příprav a vedení války ztěžovaly postavení nejvyššího velení. Což se projevilo ve výběru vrchního velitele takzvané Severní armády v českých zemích, jímž byl jmenován polní zbrojmistr Ludvík von Benedek, který sem byl povolán přes svůj nesouhlas z severoitalského bojiště. Hlavním argumentem Benedekova nesouhlasu s velením byly nedobré vztahy s určitými generály, které považoval za neschopné a bez disciplíny.

Polní zbrojmistr Ludvík rytíř von Benedek

Od února 1866, kdy bylo o válce rozhodnuto na obou stranách, dostaly události rychlý spád. Výhodné situace využila Itálie, která sama začala válečné přípravy a v dubnu uzavřela s Pruskem spojeneckou smlouvu. Bezprostředně poté vyložilo karty Prusko a ve Frankfurtu nad Mohanem předložilo dalekosáhlý plán reformy Německého spolku v němž se již s účastí habsburské monarchie nepočítalo. Vídeň, která nemohla nabídnout žádné protinávrhy a cítila se stále tlačena ke zdi, ztrácela trpělivost. Císař František Josef I. nebyl nadcházející válkou nijak nadšen, ale dával jí přednost před trvaleji neudržitelným stavem. Ostatně vyhlídky nebyly ani zdaleka nejhorší. Přestože habsburská monarchie musela počítat s válkou na dvou frontách, nikdo v Evropě nepochyboval o její vojenské převaze.
Při poradách rakouské generality v březnu 1866 byl Benedek předurčen k velení Severní armády, která měla bojovat proti Prusům. Benedek nepřijímal velení zrovna s nadšením, protože služebně dlouhá léta působil v severní Itálii a na přípravu neměl dostatek času neb velení ve Vídni přebral až na konci dubna! Polní zbrojmistr Ludvík rytíř Benedek byl v té době považován za nejschopnějšího a nejúspěšnějšího rakouského vojevůdce a jeho nominace na nejodpovědnější místo byla pochopitelná a před válkou ji také nikdo nezpochybňoval. Jako velitel severní armády měl Benedek naprostou důvěru a do jeho pravomocí při přípravě ani v průběhu tažení nikdo včetně císaře nezasahoval. Je však asi neomluvitelné, že již v březnu neodcestoval do krajiny, v níž měl bojovat a necítil potřebu obhlédnout potencionální bojiště. Jako vojáka lze Benedeka charakterizovat slovy jeho současníka: „Benedeka lze srovnat s těžkým kladivem, které nechává těžké rány tam, kam dopadne. Jestliže je veden dovednou rukou, pak se pocítí citelně, kam tyto rány dopadnou, jestliže jej ale nevede dovedná ruka, hrozí nebezpečí, že mine nebo se zlomí. Benedek přinese rychlé vítězství, nebo armáda jeho velení nevydrží." V okolí velitele Severní armády, ale nebyl stratég, který by byl vůbec s to takovéto kladivo řídit. Pruský generální štáb: „Není vojevůdcem, není stratégem, potřebuje velmi silné podpory ve vedení armády. Velmi šťastný, velmi srdnatý, ba docela odvážný voják. V celé armádě, zvláště u mužstva, nekonečně oblíbený."
Válka o nové Německo bude rozhodnuta na přelomu června a července 1866 na východočeských bojištích.

František Josef I. (1866)

Mým Národům !

Uprostřed díla míru, kteréž jsem převzal, abych položil základy ke spůsobě ústavní, ježto má jednotu a mocné postavení veškeré říše upevniti, a jedné každé zemi i jednomu každému národu volné vnitřní vyvinování pojistiti, kázala Mi Moje povinnost panovnická, abych všechno Své vojsko povolal ku zbrani.
Na hranicích říše, na jihu a na severu, stojí armády dvou nepřátel spojených, v tom úmyslu, aby evropejské mocné postavení Rakouska rozviklaly.
Ani tomu ani onomu nebylo mé strany dáno příčiny k válce. Zachovati pokoj blahodárný národům Mým, pokládal jsem, toho jest Bůh vševědoucí Můj svědek, vždy za jednu z Mých prvních a nejsvětějších povinností panovnických a hleděl jsem ji věrně vyplniti.
A však jedna těchto dvou mocností nepřátelských nemá zapotřebí žádné záminky; chtivá jsouc, loupeží Mi odejmouti některé části Mé říše, má příhodnou dobu za příčinu válce.
Část Mého věrného a udatného vojska, spojena s voji pruskými, kteréž nyní co nepřátelé stojí naproti nám, táhla před dvěma léty k pobřeží Severního moře.
Vešel jsem v ten spolek bojovný s Pruskem, abych zachoval práva smlouvami stvrzená, abych ochránil jednoho kmene německého, jemuž nastávalo nebezpečí, abych zkázu a neštětí války nevyhnutelné na nejužší meze obmezil, a aby v úzkém spojení dvou středoevropejských velmocí, jimž předkem za úkol se dostalo, zachovati mír evropejský, k dobrému Mé říše, Německa a Evropy nabylo se rukojemství trvalého míru.
Dobývati nechtěl jsem ničeho; jsa nezištný, vcházeje ve spolek s Pruskem, nehleděl jsem také ve Vídeňské smlouvě o mír nižádného prospěchu Svého. Rakousko nemá žádné viny ve smutných i nedbalých zápletcích, kteréž, kdyby úmysl Pruska byl býval stejně nezištný, nikdy by nebyl vzešlý, a ihned by byli vyrovnány, kdyby smyšlení naproti spolku bylo bývalo stejně věrné.
Tyto zápletky způsobeny byli pro dosažení účelův sobeckých, protož Mé vládě nebylo lze, způsobem smírným jich rozplésti.
Tak stala se situace vždy vážnější.
Ale i tu, když v obojích zemích nepřátelských přípravy válečné zjevně se konaly, a mluvení mezi nimi, jehož jediným účelem byl společný útok na Mou říši, vždy jasněji vycházelo najevo, setrval jsem v úplném míru, jsa Sobě povědom povinnosti panovnické, a jsa hotov, povoliti ve všem, co by se srovnávalo se ctí a blahem Mých národů.
Znamenaje však, že by další prodlévání mocnému odražení útoků nepřátelských bylo na újmu a přivedlo mocnářství v nebezpečenství, odhodlal jsem se k těžkým obětem, ježto s přípravami válečnými nevyhnutelně jsou spojeny.
Když Moje vláda dala ujištění Mé mírumilovnosti a opětně prohlásila povolnost Mou k tomu, aby stejnou dobou obapolné zbrojení se zastavilo, učinilo Prusko takové požadování se strany své, jehož přijetím by česť a bezpečnost Mé říše v šanc byla dána.
Žádaloť Prusko, by se napřed zbrojení zastavilo ne toliko proti němu, ale také proti mocnosti nepřátelské na hranicích Mé říše ve Vlaších stojící, za jejíž mírumilovnost nebylo a nemohlo býti podáno žádného rukojemství.
Veškeré vyjednávání s Pruskem v záležitosti vojvodství Zálabských podávalo vždy více důkazů, že záležitost této, tak jak by toho vyhledávala důstojnost Rakouska, právo a prospěch Německa a vojvodství dotčených, hledíc k násilné i dobývané politice od Pruska zjevně najevo dávané, úmluvou s tímto státem vyřídit nelze.
Vyjednávání se přetrhlo, záležitost ta odkázána jest spolku německého, aby o ni rozhodl a svoláni jsou řádní zástupcové Šlesvicka.
Hrozící válka přiměla tři mocnosti Francouzsko, Anglicko a Rusko k tomu, že také Mou vládu pozvaly k účastenství v poradách společných, jejichž účelem mělo býti zachováni míru. Vláda moje dosti činíc úmyslu mému, aby pokud koliv možné, národům Mým pokoj byl zachován, účastenství v těchto poradách neodepřela, slíbila je však pod tou určitou výminkou, že základem všelikého prostředkování má býti veřejné právo evropské a smlouvy platné, a že mocnosti v poradách účastenství mající nepůjdou za svými prospěchy zvláštními na ujmu rovnováze evropejské a právům Rakouska.

Ježto pak již pouhé zavádění těchto porad pro dotčené přirozené výminky se nezdařilo, jest to důkazem, že by porady samy nikdy nebyly vedly k zachování a utvrzení míru.
Nejnovější příběhové potvrzují nevyvratné, že Prusko nyní zjevně klade násilí na místě práva. Ani právo a čest Rakouska, ani právo a čest veškerého národu německého nebylo již pruskou hrází, kterou by se dalo v osudné ctižádosti své zadržeti. Pruské vojsko vtrhlo do Holšteinska, sněm náměstkem rakouským svolaný násilně jest rozehnán, moc vládní v Holšteinsku, kteráž Vídenskou smluvou o mír vznešena jest na Rakousko a Prusko, stržena jest výhradně na Prusko, a posádka rakouská musila přemocí deseteronásobné ustoupiti.
Když pak spolek německý. spatřuje v tom provozování své vůle smlouvám odporující, k návrhu Rakouska na tom se usnesl, aby vojsko spolkové se postavilo ve zbraň, dokonalo Prusko, honosící se rádo, že jest šiřitelem interestů německých, nastoupenou zkázyplnou cestu. Roztrhši národní spvazek německý proneslo se, že vystupuje ze spolku, žádalo, aby vlády německé přijaly tak nazvaný návrh oprav, jimž se rozdělení Německa má ve skutek uvésti, a přikročilo násilím vojenským k panovníkům spolku německému věrným.
Tím stala se nevyhnutelná válka ta nejhorší, válka Němců s Němci.
K odpovídání ze všeho tohoneštěstí, kteréž tato válka uvalí na jednotlivé osoby, rodiny, krajiny a země, volám ty, kteří ji spůsobili, před soudnou stolici dějinstva a všemohoucího Boha.
Podnikám boj s důvěrou, kteréž dodává věc spravedlivá, povědom Sobě jsa moci, ježto záleží ve velké říši, kdež panovník a národ proniknuti jsou jednou myšlenkou, mocným právem Rakouska, s myslí čilou a odhodlanou, patře na Moje vojskoudatné a k boji hotové, kteréž činí ohradu, o niý se zlomí moc nepřátel Rakouska, a hledě Mým věrným národům, kteří sjednoceni a odhodlaní a obětiví ke Mně vzhůru pohlížejí.
Čistý plamen [...]
bojovníci v řady vojska:dobrovolníci hrnuli se ke službě vojenské, veškeré branné obyvatelstvo některých zemí, jimž nejvíce nebezpečenství hrozí, chystá se k boji, a šlechetní obětiví lidé přispívají k umírnění neštěstí, a přinášejí pomoc na potřeby vojska.
Jediný cit proniká obyvatele Mých království a zemí, cit, že všichni k sobě náležejí, cit moci ve své sjednocenosti, cit nevole nad neslýchaným porušením práva.
Dvojnásobně těžce to nesu, že započalé umlouvání se o vnitřní záležitosti ústavní nedospělo posavade dotud, abych v této vážné a spolu mysl mysl povznášející době mohl zástupce Mých národů svolati okolo Mého trůnu.
Této podpory na ten čas nemaje, tím více jsem Sobě povědom Mé povinnosti panovnické, a tím pevnější úmysl mám, pojistiti ji Mé říši na všechny budoucí časy.

Nebudeme v tomto boji osamělí.
Knížatům i národům německým známo jest nebezpečenství, kteréž jejich svobodě a neodvislosti nastává se strany mocnosti, jejížto jednání spravuje se jedině sobeckými plány bezohledné chtivosti, zvětšiti sama sebe; i neniť je tajno, jakou záštitou těchto jejích nejvyšších statků a jakou podporou moci a celosti veškeré vlasti jest jim Rakousko.
Jakož my stojíme ve zbrani, abychom chránili statkův nejsvětějších, jichž národům jest hájiti, tak i naši spojenci v německém spolku.
Nám byla zbraň do rukou vnucena. Nuže!, kdež se jí chopíme, nesložíme jí dotud, pokud nebude Mé říši a spojeným státům německým volné vyvinovaí uvnitř zjištěno a mocné postavení v Evropě znovu utvrzeno.
Však duvěra a naděje naše nezakládej se jedině na naši sjednocenosti a na naši moci: Já ji zakládám zároveň na Nejvyšším, na všemohoucím spravedlivém Bohu, jemuž Můj Dům od svého prvopočátku sloužil, kterýž neopouští těch, kdož v spravedlnosti v Něho duvěřují.
Jeho chci vzývati o pomoc a o vítězství volati, a vyzývám Mé národy, aby to učinili se Mnou.

Dáno ve Vídni, Mém sídelním a hlavním městě říšském dne 17. června 1866

František Josef m. p.

top