"CÍSAŘSKÁ SVATBA"

Onoho pondělí 24. dubna 1854 již nemohl nikdo změnit běh událostí a císařova matka arcivévodkyně Žofie mohla jen prosit Boha, aby požehnal ženichovi a nevěstě, kteří teď stanou před oltářem v augustiniánském kostele. O 18 hodině se naplnil chrám zvanými hosty a poskytoval obraz omamující nádhery. Dvorní kostel byl skvěle vyzdoben. Nad oltářem se zvedal baldachýn z bílého sametu vyzdobený zlatem, pod ním stálo klekátko pro snoubence, potažené podobně bílým sametem se zlatým vyšíváním. Nad sedadly z červeného brokátu, určenými pro členy vznešené rodiny se klenul jiný baldachýn. Stěny a sloupy byly ověšeny damaškem a drahými gobelíny, na dlažbě ležely koberce. Místnosti chrámu osvětlovalo deset tisíc svíček na sto svícnech a stojanech.
Konečně se také objevil sezdávající kardinál Josef Otmar z Rauscheru s průvodem církevních hodnostářů, v němž bylo více než sedmdesát arcibiskupů, biskupů a proboštů, a pak vstoupil sám svatební průvod. Císař byl oblečen do bílé slavnostní maršálské uniformy se všemi řády své říše. Před ním kráčeli všichni arcivévodové a nejvyšší dvorní hodnostáři, za ním matka arcivévodkyně Žofie a teta-tchyně vévodkyně Ludovika vedly uprostřed nevěstu. Princezna měla oblečeny bílé šaty z těžkého hedvábí, prošívané bohatě zlatem a stříbrem, a stejně zlatem vyšívaný plášť s dlouhou vlečkou. Hluboce spadající závoj z bruselských krajek byl ve vlasech připevněn briliantovými sponkami a nad svatebním věncem spleteným z čerstvých oranžových květů a myrty se nesl skvostný briliantový diadém. Nádherný briliantový náhrdelník obepínal hrdlo, a podobné sponky upevňovaly plášť, ozdoby a stuhy. V náručí si nevěsta nesla bílou kytici čerstvých růží. Sissi konečně stanula vedle svého ženicha.
Císař, jehož se kardinál Rauscher zeptal jako prvního, zda si chce vzít zde přítomnou nevěstu vévodkyni Alžbětu Bavorskou za manželku, odpověděl jasně a hlasitě, zatímco Sissi zašeptala své „ano" tak, že je málokdo zaslechl. Jako by to bylo znamením pro celý její budoucí život... Při výměně prstenů vystřelil prapor pěchoty postavený na Josefském náměstí první salvu a z městských hradeb oznamovalo dunění děl, že Rakousko má od té chvíle císařovnu a matku národů. Potom měl kardinál velmi obsáhlou řeč, která vyzněla na závěr: „Láska, jež Vaše Veličenstvo Svému vznešenému manželu zasvěcuje, bude pro něj mezi starostmi vládními jako ostrov, jenž mezi rozbouřenými vlnami klidně se zelená a dává pučeti usměvavé růži i půvabné fialce. Všechno čisté, krásné a něžné má v císařovně Alžbětě vzor, ochranu a péči! Vedle Františka Josefa, zachránce a hrdiny Rakouska, obnovitele říše svou uzákoňující moudrostí, průbojníka všude tam, kde běží o čest boží a blaho lidského pokolení, stkví se císařská manželka jako první z paní nejenom korunou, jež ji zdobí hlavu, nýbrž více ještě ctnostmi, jež s výše trůnu šíří svůj mírný svit mezi národy...amen".

Erb rodu Habsburg-Lothringen	Erb rodu Wittelsbach

Po návratu z Augustiniánského kostela se novomanželé a jejich příbuzní objevili v audienčním sále dvorního hradu, kde byli Jejímu Veličenstvu představeni jako první pánové maršál Radecký, kníže Windischgrätz a bán Jelačič. Po přijetí vyslanců a cizích poselstev prošli do druhé přijímací síně, kde složila hold vysoká generalita a důstojnický sbor. Ve vnitřních komnatách byla pak slavnostní tabule pro členy rodiny.
Na vídeňském dvoře všechno probíhalo podle španělské etikety, která se utvářela po staletí a konzervovala v sobě různé středověké přežitky. Pro Františka Josefa představovala samozřejmá pravidla chování a sám na její dodržování kladl značný důraz, pro Alžbětu však byla něčím naprosto neznámým. U svatební tabule stalo se, že dle španělské etikety bylo zvykem jíst v rukavičkách. Avšak Alžběta, která o podobné praxi neměla ani ponětí si rukavičky sundala a položila je na stůl vedle sebe. U hostů to vyvolalo rozpaky. František Josef si toho všiml a také on si sundal bílé rukavice a prohlásil: „Co dělá císařovna, je dvorním zvykem". Po večeři oficiální část svatby skončila.

Naprosto vyčerpaná nastoupila Sissi do vozu, který ji a obě matky odvezl do zámku Laxenburg. Ceremoniál předpisoval, že mladou novomanželku mají odvést do svatební komnaty její matka a tchyně. Ludovika a Žofie se poctivě snažily k smrti vyčerpanou nevěstu trochu rozveselit. Tak jako většina dívek nebyla Sissi poučena matkou nebo některou z vychovatelek, co se vlastně bude dít o svatební noci. Toto téma bylo v téměř všech společenských vrstvách absolutně tabu. Proto většina mladých žen byla ve svatebním loži svými manžely více či méně znásilněna. Velice zřídka se našel mladý manžel, který bral ohled na nevinnost a nepoučenost své nevěsty a ohleduplně ji zasvětil do tajů ložnice. František Josef takový muž byl! Když viděl Sissi vyčerpaně a ustrašeně ležící na poduškách, nevyužil bezohledně svého nového práva. Příliš svou mladou ženu miloval a nechtěl ji v první společné noci šokovat. Přesto, že hořel vášní, neudělal nic, čím by ji ublížil. Mnohem později, když se o jejich nešťastném manželství mluvilo a psalo, se za mnohé dávala vina císaři. Vyčítali mu, že se Sissi dostatečně nezastával, ale všichni kritikové zapomínali, že se František Josef po celý život choval k Sissi jako citlivý muž, který se dokázal ovládnout dokonce i ve svatební noci. Když pak třetí noci bylo manželství naplněno, nebyl to on, kdo matce diskrétně vyprávěl všechno do detailů, ale arcivévodkyní pověřené dvorní dámy, které zvědavě naslouchaly u dveří císařské ložnice.

V Possenhofenu Sissi vyrůstala volná a svobodná. Trávila hodně času v zahradách a v lesích. Velmi ráda četla a náruživě jezdila na koni. Na královském původu si nezakládala a byla známá všem lidem i dřevařům v lesích. Ve Vídni se Alžběta nemohla cítit dobře. Všechen ten lesk dvora, nekonečný počet zbytečných lidí, kteří si však připadali vysoce zajímavými a důležitými, musel ji být odporný. Při tom vázanost a omezenost při každém kroku. A na všechno předpis! Španělský ceremoniel ke všemu, tchyně a teta v jedné osobě, která ji začala vychovávat na císařovnu. Žofie vytýkala mladé císařovně každou hodinu něco jiného, chtěla všechnu její povahu rázem změnit. Brzo ji vytýkala, že se nechová patřičně k ostatním členům panovnické rodiny, brzo zas, že zůstává ve svých pokojích po celé dny sama a čte, což se na císařovnu nehodí, jindy zase, že chodí sama do města nakupovat do obchodů. Žofie ztrpčovala Alžbětě život, kde mohla. Ale Alžběta byla umíněná, neposlouchala a žila dále po svém. Dvůr a život při dvoře, život s těmi lidmi se jí rychle zprotivil, a třebaže snad v prvních měsících měla svého muže ráda po způsobu 17leté ženy, nezralé a neuzrálé, stával se ji čím dál tím více lhostejnějším, když pozorovala, že muž, který si hledí upevnit svou autoritu ve velkém státě a Evropě, nechce nebo nedovede tuto autoritu uchránit ve vlastní domácnosti před vlastní matkou.

V červnu 1854 vyrazili císařští manželé na první společnou cestu, která vedla na Moravu a do Čech.
Z Vídně vyjeli 1.června dvorním vlakem. Na cestu s nimi vyjel císařův generální pobočník Karel Ludvík hrabě Grünne a členové vojenské kanceláře. Alžbětin dvůr, který cestoval také a sestával se z jejího nejvyššího hofmistra Josefa knížete Lobkovice, nejvyšší hofmistryně hraběnky Esterházy, dvorních dam-hraběnky Bellegarde a Lambergové a osobního sekretáře Bayera. Chybět nemohl dvorský dohlížitel nad kuchyní, sedm kuchařů, dvorský cukrář, pradleny, stolník s pomocníky a tak dále. První zastávku udělal vlak na slavnostně vyzdobeném nádraží v Břeclavi. Císař s chotí sestoupil na nádraží, kde je přivítal zemský místodržitel Leopold hrabě Lažanský a kníže Liechtenstein. Pak před císaře a císařovnu předstoupil žák břeclavské školy a zarecitoval báseň. Když recitace skončila, přistoupil císař k chlapci, pohladil jej po hlavě a řekl: „Dobře si to odříkal, jak si starý, chodíš-li do školy pilně?" Pak vzácná návštěva pokračovala dále do Brna. V zemském hlavním městě je přivítal zemský vojenský velitel a brněnský biskup, starosta města a celá městská rada. Když císař se svým doprovodem vyšel z nádraží, začaly na věžích kostelů vyzvánět zvony. V Brně pobyli císařští manželé dva dny, během nich se mohli těšit nadšených ovací. Zástupci moravského venkova panovníkovi předali mnoho darů. Potěšený císař jim poděkoval slovy: „Děkuji Vám, milí venkované, za Vaše přání. Ono mne těší tím více, an Vy jste vždy hodní a Mému Domu věrní poddaní byli. Já přesvědčen jsem, že Vy a Vaši potomci budoucně takovými zůstanete." Druhého dne císař provedl přehlídku vojska na cvičišti za městem, pak provedl kontrolu vojenské nemocnice a vychovatelny. Císařovna zatím navštívila ústav šlechtičen, klášter alžbětinek a uršulinek, opatrovnu a špitál chudých a několik škol, kde všude zanechala oblažující dojem. Odpoledne císařští manželé strávili při slavnosti v parku Lužánky.

Do Prahy přijel císař a císařovna dne 3.června 1853 a samozřejmě i zde se jim dostalo velkolepého uvítání. Ubytování měli připraveno na pražském hradě, kde probíhala řada státnických aktů. Také v Praze císařští manželé navštěvovali školy, prohlédli si domov hluchoněmých a pozornost věnovali zemědělské výstavě, která v hlavním městě právě probíhala. Císař a tentokrát i císařovna se účastnili při polních manévrech pražské posádky. Na závěr návštěvy položil císař symbolicky v Karlíně základní kámen kostelu zasvěceného svatým Cyrilu a Metodějovi. Během pobytu si udělali výlet do Ploskovic, kde v létě žil císař Ferdinand. Na závěr návštěvy Čech se císař v Děčíně, v zámku hraběte Thuna, sešel ke třídennímu jednání s pruským a saským králem. Do Vídně se Jejich Veličenstva vrátila 13. června 1854. V prvních letech vlády císaře Františka Josefa byla Praha častým cílem jeho návštěv. Navštívil ji v roce 1849, 1852, 1854, 1858, mezitím jezdil do Olomouce, Brna, Teplic a Karlových Varů. Císařovna Alžběta do Čech a na Moravu zavítala jen výjimečně a jak budoucnost ukázala, maďarština a Uhry jí byly bližší.

"ITÁLIE"

Dne 5.března 1855 obdařila císařovna svého manžela princeznou, která při křtu dostala jméno císařovy matky, Žofie (1855-1857). Dne 30.března 1856 byla v Paříži mírem ukončena krymská válka a dne 15.července se císařským manželům narodila druhá dcera Gisela (1856-1932).
Na podzim roku 1856 se mocnář rozhodl navštívit Itálii a při té příležitosti popřát svému oblíbenému veliteli maršálu Radeckému pevné zdraví. Lombardii získali rakouští Habsburkové v roce 1714. Za napoleonských válek, v roce 1797, se rakouskou provincií stalo rovněž Benátsko. Habsburkové obě země spojili v jeden celek a to Království lombardsko-benátské. Nové řešení však obyvatele obou zemí neuspokojovalo a pořád častěji se mezi nimi ozývalo volání po vytvoření jednotného italského státu. Tužby italských vlastenců vyvrcholily v rove 1848; v Benátkách vypukla revoluce. Dne 23.srpna 1849 Benátky kapitulovaly a Habsburkové své panství v Itálii obnovili. V zemi zavedli výjimečný stav, veškerá vojenská a civilní moc byla soustředěna v rukou maršála Radeckého, který vzdor vysokému věku pořád zůstával ve službě. Po čtyři měsíce pobývali císařští manželé v Benátkách, Miláně, Veroně a na dalších místech v severní Itálii. Dostatečně dlouhým pobytem panovníka měli být severoitalské provincie získány pro novou ideu státu rakouského. A měla to být především Alžběta, která měla svým věhlasným půvabem zaplašit chmury z tváří italského obyvatelstva. V Miláně podal Radecký, kterého již tížilo vysoké stáří devadesáti let, žádost o přeložení na odpočinek.

Císařská rodina roku 1856

Dne 28. února 1857 bylo jeho přání vyhověno a panovník napsal stařičkému vojevůdci vlastnoruční list : „Milý polní maršále hrabě Radecký ! S věrností a oddaností, s jakou jste byl nepřekonatelným vzorem Mé armádě po dobu sedmdesáti dvou let, vylíčil jste Mi při Moji návštěvě království lombardsko-benátského tíhu svého vysokého stáří a zároveň žádal o propuštění z místa velitele armády a generálního guvernéra. Vyhověl jsem této prosbě s lítostí a jen z toho důvodu, že Vaše propuštění z těžkého úřadu zachová Mi jedině Váš drahocenný, slavný život ještě na celou řadu let nezkaleného štěstí. Při tom zařizuji vše, co se týká Vašeho budoucího osobního postavení. Budete vždy vítaným hostem v kterémkoliv z Mých zámků, jak budete chtíti, a Já budu moci v případě potřeby požívati dále Vašich moudrých názorů a zkušené rady. Kéž tedy ještě dlouho jako živý vzor naší slávy pro Mou armádu, milován a ctěn Mnou i každým srdcem rakouským, užijete odměny za minulost tak činnou, jednak ve vděčném uznání Svého panovníka, jednak ve vlastních Svých skvělých vzpomínkách ! František Josef v.r."

Polní maršál Josef Václav hrabě Radecký z Radče (1857)

Na místo generálního guvernéra nastoupil arcivévoda Ferdinand Maxmilián, který se ještě téhož roku zasnoubil s belgickou princeznou Charlottou.

Za několik málo týdnů nastoupili císařští manželé cestu do Uher. Vlastní pobyt se nelišil nijak zvláště od italské cesty, i když díky různým aktům milosti a obecnou amnestií, vyšší vrstvy maďarské společnosti neignorovaly panovníka tak okatě jako italští grandové. Přesto byla cesta poznamenána rodinou tragédií. Proti vůli arcivévodkyně Žofie si Alžběta prosadila, že s rodiči cestovaly také obě děti. Starší z obou holčiček, dvouletá Žofie, po krátké nemoci 29.května 1857 v Budíně zemřela. Nešťastná a zoufalá matka byla k neutěšení, odmítala jakýkoli styk se světem a na dlouhé týdny se stáhla do truchlivé samoty. I když jí nikdo nic nevyčítal, bylo zřejmé, že ztratila vlastně i druhou dceru, vzdala se dalšího výchovného úsilí a nadále už žila jen sama pro sebe. Vztah mezi Žofií a Alžbětou se v té době přiblížil bodu mrazu.

Vyznamenání císařským listem přežil Radecký sotva o jediný rok. Zemřel 5.ledna 1858 v Miláně následkem zlomení nohy, které si přivodil pádem v pokoji. Dosáhl stáří 91 let, 2 měsíců a 3 dnů (narodil se 2. listopadu 1766 v Třebenicích v Čechách). Tělo Nestora rakouské armády bylo převezeno do Vídně a odtud do Klein-Wetzdorfu. Císař uctil hrdinu, který sloužil pod pěti rakouskými panovníky, ještě tím, že při průvodu z arsenálu na severní nádraží dne 18.ledna 1858 převzal sám vedení velkolepého vojenského pohřbu a za zvuků smutečního pochodu před rakví vojevůdce sklonil k poctě šavli.

František Josef I. (1858)

"SYN"

Když císařovna Alžběta zjistila, že je během čtyř let už po třetí těhotná, a protože nic nenáviděla víc než měsíce jiného stavu, toužebně si přála do císařské kolébky syna. Krásná, mladá císařovna 21.srpna 1858, večer ve 22.15 hodin, darovala manželovi vytouženého syna. Konečně měl císař následníka trůnu. Císařká Vídeň propadla do víru radosti, když po několika hodinách čekání zaznělo 101 dělostřeleckých výstřelů. František Josef, který celé hodiny vysedával u lože své ženy, Alžbětu nejen vděčně políbil, když mu do rukou vložili silného chlapce, ale daroval milované manželce i nádherný perlový náhrdelník v hodnotě 50.000 zlatých. Ještě téhož dne vydal armádní rozkaz : "Chci, aby syn, jenž mi byl darován z milosti boží, patřil od svého vstupu do světa k Mé armádě a tímto ho jmenuji plukovníkem-majitelem 19.pěšího pluku, který od této chvíle ponese jméno Korunní princ".
Císařův syn se musel chtě nechtě stát vojákem. Mladý otec ani jedenkrát nepomyslel na to, že by syn mohl mít jiné ambice. O dva dny později pokřtil kardinál Otmar Josef rytíř z Rauscheru, syna císařského páru, jménem Rudolf František Karel Josef. Po několika dnech byl Rudolf, stejně jako před tím obě sestry, předán do péče babičce ...

Císařovna Alžběta (1858)

"PRAHA A RADECKÉHO POMNÍK"

První pomník byl maršálu Radeckému odhalen v Praze dne 13.listopadu 1858. Dne 24.dubna 1892 byl odhalen jeho pomník ve Vídni. Císař František Josef s radostí uvítal, že v Radeckého rodných Čechách, přímo v jejich hlavním městě Praze, vznikla již před léty iniciativa, usilující o postavení pomníku. S nápadem v roce 1849 přišel ředitel pražské Akademie výtvarných umění Christian Ruben. Myšlenku podpořil český konzervativní politik František hrabě Thun-Hohenstein, který zainteresoval další subjekty. Vznikla sbírka na stavbu pomníku a od dárců se nakonec sešlo 25.000 z potřebných 93.000 zlatých. Zbytek financí daroval sám císař František Josef. Pomník byl vztyčen na Malostranském náměstí. Na vysokém podstavci stála bronzová socha, jejímž autorem byl pražský sochař Emaunel Max. Slavnost odhalení se konala za přítomnosti císaře a císařovny. Po slavnostních projevech císař pomník obešel a vše prohlédnul a pak podepsal darovací listinu o vlastnictví městu Praze. Poté následovalo defilé čtyř praporů pěchoty a jezdeckého oddílu 5. husarského pluku maršála Radeckého.

Jejich Veličenstva nastoupila do kočáru a za nadšeného jásání věrných Pražanů odjela na Hrad. Odpoledne císař uspořádal slavnostní hostinu, na niž pozval také všechny, kdož se o vybudování pomníku zasloužili. Císařští manželé pobyli v Praze devět dní, které vyplnili návštěvami mnoha úřadů a zařízení. Císař během svého pobytu přijal na Hradě saského korunního prince Alberta a posléze také vzácnou návštěvu saského krále. Za postavení pomníku maršálu Radeckému byli všichni zainteresovaní dekorováni řády. Ervín hrabě Nostic byl vyznamenán komandérským křížem Leopoldova řádu, František hrabě Thun-Hohenstein vyznamenaný řádem železné koruny druhé třídy, ředitel Akademie výtvarných umění Christian Ruben vyznamenaný řádem železné koruny třetí třídy, sochař Emaunel Max vyznamenaný rytířským křížem Řádu Františka Josefa a litec Josef Lenz vyznamenaný Záslužným křížem za občanské zásluhy. Z Čech odjížděl císařský pár 22.listopadu 1858 do zemského hlavního města Brna.
Císař přijížděl do Brna jako milovaný a s respektem a úctou přijímaný panovník. Radnice města nechala vyzdobit hlavní ulice zeleným chvojím a vlajkami, černožluté rakouské a modrobílé bavorské prapory vlály na kostelních věžích, jakož i na Staré radnici. František Josef I. s chotí a doprovodem se v Brně zdržel dva dny, které věnoval inspekci vojenských jednotek a kasáren, prohlídce státních úřadů, návštěvám škol, nemocnic a vězení. Navštívil Moravský zemský archiv a jeho pozornosti neušly ani nejvýznamnější brněnské továrny. Císařský pár opustil palác zemského místodržitelství 25.listopadu, kdy kolem deváté hodiny ranní spokojen odjel z hlavního nádraží do Vídně.

"ZTRÁTA LOMBARDIE"

Přes všechny dobré úmysly se však guvernér arcivévoda Ferdinand Maxmilián měl sám brzy přesvědčit, že Italové nechtějí ani zlé ani hodné Habsburky a že jejich zraky se upírají k sídelnímu městu savojské dynastie Turínu. S francouzským mocenským krytím po krymské válce znovu ožily sjednotitelské ambice Sardinie. Sardinie zjevně vyhledávala konfrontaci, byla však nucena s ohledem na podmínky dohod s Francií postupovat obezřetně a nevystupovat v roli útočníka. Pro neshody v řešení krize byl císařem odvolán z úřadu generálního guvernéra Lombardie a Benátska bratr arcivévoda Maxmilián. Rakouská diplomacie po čase ztratila trpělivost a předložila Sardinii text ultimáta. V Turíně bylo osudné poselství přijato 23.dubna 1859 se škodolibým pousmáním a nemenším klidem. S válkou se počítalo ... Rakousko stanulo v nadcházejícím konfliktu osamoceno.
V průběhu války se projevila zanedbanost a nepřipravenost rakouské armády. Mezi těmi, kdo statečně a houževnatě bojovali za Rakousko a svého císaře, byly tisíce českých vojáků. Po vypuknutí války byl jmenován vrchním velitelem rakouské armády polní podmaršál František hrabě Gyulay. Rakouská armáda utrpěla porážku 4.června 1859 v bitvě u vesnice Magenta. Po několikahodinovém úporném boji nakonec spojená francouzsko-sardinská armáda přinutila Rakušany k ústupu. Rakušané ztratili 10.213 mužů, kdežto spojenci ani ne polovinu - „jen" 4.535 mužů. Rakouská armáda prohrála strategicky významnou bitvu díky neschopnosti svého vrchního velení a technické zaostalosti svého dělostřelectva.

Bitva u vesnice Magenta 4.června 1859

Po neúspěchu začal Gyulay s rakouským vojskem postupně vyklízet Lombardii. Dne 8.června 1859 došlo k dalšímu střetu armád u Melegnana, kde po statečném boji části rakouských pluků, byl nepřítel na chvíli zastaven. Císař František Josef dospěl k závěru, že celé velení jeho armády v Itálii je neschopné, a proto se do jejího čela postavil sám. Dne 24.června 1859 došlo u vesnice Solferino k největší bitvě celé války. V ní se střetly hlavní síly obou stran, které byly početně zhruba vyrovnány : Rakušané měli 147.000 mužů, zatímco Francouzi a Sardinie 160.000 mužů. Vrchní velení spojeneckých vojsk měl francouzský císař Napoleon III. a na rakouské straně převzal velení sám císař a král František Josef I. Ten však neměl praktické válečné zkušenosti a plně proto podléhal protichůdným názorům svých vojenských poradců. Nerozhodnost vrchního velení se projevila již v předehře k bitvě. I tentokrát se rakouské vrchní velení dopustilo zásadních chyb, které se staly osudnými. Nevhodným rozmístěním záloh, jejich opožděným nasazením a nedostatečnou koordinací činnosti jednotlivých sborů, které bojovaly převážně každý na vlastní pěst a v kritických chvílích se navzájem nepodporovaly, ztratili Rakušané hlavní strategický bod Solferino, ležící uprostřed bojiště. Pád Solferina a okolních opěrných bodů znamenal porážku v celé bitvě a vedl nakonec k příměří, uzavřenému 12.července 1859 v nedalekém městě Villafranca.

Dne 15.července 1859 vyšel mírový manifest Františka Josefa k národům : "Opíraje se o dobré právo podstoupil jsem boj o posvátnost smluv, spoléhaje se na statečnost Svého vojska a na přirozené spojence Rakouska. Národy své shledal jsem ochotny k jakýmkoliv obětem; krvavé boje ukázaly světu nové hrdinství Mých hodných vojínů, kteří, ač byli v menšině a když již tisíce důstojníků a vojáků věrnost svoji zpečetili smrtí, přece s nezlomnou silou a odvahou hleděli radostně vstříc pokračováním bojů. Zůstav bez spojenců, ustupuji jen nepříznivým poměrům politickým, vůči nimž budu však především povinen, abych krve Svých vojínů a obětí Svých národů nerozplýtval úplně nadarmo ..."

Rakouský pěšák z války 1859

Ani v rozhodující bitvě u Solferina nedokázalo rakouské vrchní velení vytvořit aktivní formu obrany, přestože celá jedna třetina pěších pluků byla zapojena do boje jen malou měrou. V průběhu boje se výrazně projevila nechuť bojovat za císaře pána u některých uherských pluků. Solferino upozornilo na stále živý národnostní problém v rakouské armádě. K porážce opět přispěla moderní francouzská děla s rýhovanou hlavní, způsobující velké ztráty. Avšak okolnost, že protirakouská válka v severní Itálii nabývala revolučního charakteru, polekala francouzského císaře Napoleona III. natolik, že dal proto souhlas k tajné schůzce s rakouským císařem Františkem Josefem I., nabídl mu mír a zradil tak své dosavadní spojence. Podle mírové smlouvy, uzavřené již 10.listopadu 1859 v Curychu, připadla část Lombardie s Milánem Sardinskému království, avšak Benátsko zůstalo Rakousku. Francie skončila válku, aniž splnila svůj závazek, že osvobodí všechny italské země z rakouské nadvlády. Přesto byla za vojenskou pomoc odškodněna územím Savojska a Nizzy.

František Josef I. (1859)

Přitom ke konečné porážce Rakouska ve válce vedle chyb vrchního velení přispěly i nedostatky ve vojenské správě, hlavně v zásobování vojsk. Tato válka měla i neslavnou dohru v odhalení rozsáhlé korupce v dodávkách pro armádu ... Konec rakouského panství v severní Itálii začal.

Poškození prestiže rakouských Habsburků se po prohrané válce brzy projevilo v podlomení a likvidaci postavení habsburských italských sekundogenitur. V březnu 1860 byl nucen s celou rodinou odejít z vévodství Modeny František V., když se obyvatelstvo rozhodlo v lidovém hlasování připojit k Sardinskému království. Stejný osud potkal toskánského velkovévodu Ferdinanda IV. a jeho rodinu. Snahy Františka Josefa zformovat konzervativní jednotnou frontu ve stylu Svaté aliance byly marné. Na setkání v Teplicích 26.června 1860 se sice císař smířil s pruským regentem Vilémem a obě strany zapomněly na nedorozumění z roku 1859, ale k podpoře nedošlo. Přímým zklamáním pak bylo setkání vládců Pruska, Ruska a Rakouska 22.října 1860 ve Varšavě, které nepřineslo do celé záležitosti nic nového.

František Josef I. (1860)

Před odjezdem do Varšavy dne 20. října 1860 vydal císař František Josef I. manifest, který slavnostním způsobem oznamoval nové uspořádání vnitřních státoprávních poměrů v monarchii. Císařským patentem č.20 z 26.února 1861 vstoupila v platnost nová ústava. Císař udělal významný krok k demokratizaci své říše a neoabsolutistický způsob vlády byl u konce. Podle nového základního dokumentu habsburské monarchie ji tvořilo sedmnáct korunních zemí. Mezi nimi Království české, Markrabství moravské, Vévodství slezské a Uhry. Za spolupůsobící zákonodárnou instituci pokládala ústava říšskou radu, která se skládala ze dvou komor : panské a poslanecké sněmovny. Císař František Josef tento krok během dalších desetiletí své vlády nevzal zpět a míra občanských, politických i národních svobod jeho poddaných se postupně dále rozšiřovala.

František Josef jako velmistr řádu zlatého rouna, na stolku Svatováclavská koruna (1861).

Mezitím Garibaldi pod přímou kontrolou shora rozvracel bourbonské panství v království obojí Sicílie. Dne 18.února 1861 bylo v Turíně provoláno Italské království v čele s dosavadním sardinským králem Viktorem Emanuelem I.
A tak si císař František Josef občas ulevoval ve spravedlivém hněvu nad loupícími korunovanými „darebáky" a jistě netušil, že ten největší „darebák", který ho pokoří nejpříkladnějším způsobem, prozatím zkoumavě a bedlivě přihlíží od roku 1859 z Petrohradu a čeká na svou příležitost. Nebyl to žádný ruský politik nebo diplomat, ale pruský vyslanec na carském dvoře Otto hrabě Bismarck-Schönhausen.

Postoj Pruska a celého Německého spolku k habsburské monarchii během války 1859 znamenal v podstatě vypovězení poslušnosti. Většina německých států nechtěla čekat na Velkorakousko, a tak byla habsburská monarchie od roku 1860 neustále konfrontována návrhy na různé reformy. Postavení císaře Františka Josefa jako hlavy německých knížat bylo znatelně podlomeno. Německé státy nebyly vždy nezbytně zaměřeny proti habsburské monarchii, ale Prusko mělo jednoznačně vlastní reformní záměry zejména od 23.září 1862, kdy se předsedou berlínského kabinetu stal hrabě Bismarck. Hrabě Otto Bismarck viděl, že Schwarzenbergův plán jednotné střední Evropy je s ohledem na vývoj v Itálii a uvnitř habsburské monarchie nereálný. Nebylo nic logičtějšího, než obnovit pruské mocenské ambice a to uspokojit pruské dynastické zájmy ovládnutím Německa. Bismarck spatřoval největšího nepřítele své vlasti v Rakousku, neboť si dobře uvědomoval, že pokud bude habsburská monarchie silná, nemá Prusko nejmenší šanci získat mezi německými státy vůdčí postavení.
Na diplomatické frontě se Rakousko pokoušelo ještě nějaký čas vzdorovat. František Josef nechal připravit veliké politickodiplomatické divadlo v sídle orgánů Německého spolku ve Frankfurtu nad Mohanem. Rakouský mocnář jako hlava Německého spolku slavnostně uvítal 17.srpna 1863 německé panovníky. Nebyli však všichni. Pro nemoc nepřijeli vládcové tří menších německých států, z politických důvodů chyběl na sjezdu král dánský, vévoda holštýnský Frederik VII., ale především tu nebyl pruský král Vilém I. Zvítězil Bismarckův vliv a Vilém I. účast písemně odmítl.
František Josef I. vystoupil na sjezdu z návrhem reforem Německého spolku. Do čela spolku se mělo postavit pětičlenné direktorium a kromě Spolkového sněmu se nově měla ustavit Spolková rada. Předsednictví v obou nově navrhovaných orgánech mělo připadnout Rakousku. Pruský král odpověděl dopisem ve kterém žádal ohledně předsednictví ve spolku rovnoprávné postavení Pruska s Rakouskem, právo veta v případě vyhlášení války a nakonec vznik německého Národního shromáždění, voleného ve všeobecných a přímých volbách. Tyto požadavky Rakousko nemohlo přijmout a v důsledku toho se Prusko od závěrů sjezdu distancovalo. Prusko dalo jasně najevo, že se nemíní vázat rakouskými návrhy na řešení německé otázky. Rakouský panovník neskrýval po ukončení sjezdu 2.září 1863 rozmrzelost a rozpaky, stále však ještě věřil, že se mu s pomocí ostatních německých knížat podaří překonat pruské „krátkozraké" jednání.

Sjezd německých knížat ve Fankfurtu nad Mohanem r.1863. Ve středu na schodech stojící císař František Josef I., vlevo.: Jan Saský a Maxmilián Bavorský, vpravo: Jiří Hannoverský.

top