Mezitím se císař František Josef věnoval s neúnavnou péčí vnitřnímu vybudování říše, ačkoliv ani po válce v Itálii a v Uhrách nenastala ještě Rakousku doba nerušeného klidu. Ještě v době bouří roku 1849 započal císař řadu oprav v celém veřejném životě, v justici a správě, ve školách a v umění. Koncem roku 1849 bylo zřízeno zvláštní ministerstvo pro obchod, živnosti a veřejné stavby; ve všech korunních zemích byly zřízeny obchodní a živnostenské komory. Dnem 30.prosince 1849 byla zavedena nová politická správa. Korunní země dostaly místodržitelství, větší země byly rozděleny na kraje, tyto zas na okresní hejtmanství. Též péče o veřejnou bezpečnost byla upravena zřízením četnického sboru a důležitými policejními předpisy pro města. Stát se uchopil zdravotnické služby, zřídil lékařské komise a ustanovil krajské lékařské rady a okresní lékaře. Panovník neopomenul také příležitosti, aby se osobně přesvědčil o potřebách jednotlivých zemí a měst hojnými cestami po říši.
Na počátku roku 1853 vyskytly se v italských provinciích nové známky vření. K poražené Lombardii se vláda chovala sice velmi mírně, ale to právě jen pudilo piemontský radikální tisk k dalšímu štvaní proti vládě. Dne 6.února 1853 vypukl v Miláně odboj. Luza vyzbrojená dýkami přepadla hlavní stráž i důstojníky a vojáky na ulici. Pak se armádě maršála Radeckého podařilo obnovit klid a pořádek.
Pokud se mladý panovník domníval, že posilováním armády dosáhne ve svém státě klidu, mýlil se. Touha po vítězství revolučních ideálů z let 1848/49 v monha lidech dosud přežívala a většina z nich byla přesvědčena, že hlavním viníkem, který způsobil jejich porážku, je právě František Josef I.
Několik dní po milánském spiknutí se stal neslýchaný atentát na našeho císaře. Dne 18.února si mladý císař vyšel o 1. hodině po poledni jako obyčejně na procházku. Provázen pobočníkem procházel se císař na hradbách, které tehdy obklopovaly vnitřní Vídeň. Poblíž korutanské brány se zastavili, a císař přistoupil k obrubě valu, aby se podíval do městského příkopu. V tom z řady několika procházejících se, vrhl se na císaře mladý muž s pokřikem „Éljen Kossuth!" a nožem v ruce. Císař, nic netušící, na výkřik obrátil trochu hlavu. Smrtící zbraň zasáhla místo holé šíje límec císařovy plukovnické uniformy a byla přeskou nákrčníku zadržena tak dalece, že ostří nože způsobilo tržnou ránu na krku jen na půl palce. Útočník se rozpřáhl k druhé ráně, ale tu zachytil císařský křídelní pobočník hrabě Maxmilián O´Donell a vídeňský měšťan Josef Ettenreich, který přiběhl císaři na pomoc. Když hrabě O´Donell udeřil plochou šavle útočníka, kterého Ettenreich povalil na zem, prosil císař: „Nebijte jej, nebijte jej"! a snažil se kapesníkem zastavit krev, která mu proudila ze šíje. Císař se vrátil s pobočníkem pěšky do hradu a upokojoval lid deroucí se k němu: „Buďte klidní! - Nic to není! - Sdílím jen osud svých hodných vojínů v Miláně!". Z policejního vyšetřování vyplynulo, že se útočníkem, který se snažil mocnáře zabít, byl krejčovský tovaryš János Libényi, který působil v letech 1848/49 v revoluční uherské armádě. Vojenský soud ve Vídni odsoudil Libényiho k trestu smrti. Císař rosudek smrti podepsal, protože byl přesvědčen, že človek, který sáhne na život svého vladaře, si nic jiného než smrt nezaslouží. O tři dny později 26.února skončil Libényiho život na popravišti. Oba císařovy zachránci byli po zásluze odměněni. Majitel špeditérské firmy Josef Ettenreich byl vyznamenán povýšením do šlechtického stavu a rytířským křížem Řádu Františka Josefa. Hraběte O´Donella císař vyznamenal rytířským křížem Leopoldova řádu a armáda mu nad to věnovala skvostný čestný štít.
Šlechtic Josef Ettenreich
Plukovník Maxmilián hrabě O´Donell
Čestný štít
"Zachránci cisařovu dne 18.února 1853: plukovníku hraběti M. C. O´Donellovi. Rakouská armáda."
Rok 1853 také přináší v politické oblasti evropských mocností konflikt, který vejde do dějin pod názvem „krymská válka 1853-56". Carské Rusko tehdy vyvíjelo novou aktivitu v orientální otázce a jeho vojska počátkem července 1853 překročila hranice Osmanské říše na řece Prut a vstoupila do Moldávie.
František Josef se cítil pohoršen, neboť válku si podle něho mohli přát jen nepřátelé sociálního pořádku. Rozklad Turecka by mohl vést k všeobecnému chaosu a přispět k neobyčejnému růstu sociálního napětí především v oblasti blízkého Balkánu. Car Mikuláš I. sice v zásadě souhlasil s obecným hodnocením situace, jak je podal rakouský panovník, za dané situace však považoval mocenský zásah za nevyhnutelný. Osobní setkání v Olomouci při příležitosti c. k. manévrů jen částečně vyjasnilo některé otázky, a tak oba panovníci odjeli počátkem října do Varšavy, kde k jejich stolu usedl také pruský král Fridrich Vilém IV. Car Mikuláš I. chtěl získat obě mocnosti na svou stranu, zaručoval se, že nemíní „kouskovat" Turecko a válku chce vést pouze v Malé Asii. Turecko již v době varšavských jednání zahajuje vojenské akce proti carské armádě. Rusko pak zanedlouho v Černém moři ničí turecké loďstvo. Na jeho místo však v prvních dnech roku 1854 připlouvá spojenecké anglo-francouzské loďstvo a celý konflikt začal nabývat charakteru evropské války.
Pokud car Mikuláš spoléhal na vděčnost Františka Josefa I., hluboce se mýlil. Nedávno zesnulý rakouský kancléř Schwarzenberg se nechvalně proslavil výrokem, který zarazil mnohé jeho současníky: „Rakouskou udiví svět velikostí jeho nevděku." Nová mocensko-politická situace se odrazila také v postojích rakouského panovníka, který se ve svém dopise Mikuláši I. ze 7. ledna 1854 již nezmiňuje o dynastické solidaritě a stroze se omezuje na „rakouské zájmy". Přímo požaduje, aby ruská vojska nepřekročila Dunaj, a navíc chce písemné záruky zachování Turecka. Car reagoval podrážděně a vyčítavě - požadované záruky odmítal poskytnout. Takto si však stěží počíná neutrální stát a Mikuláš I. také následně v dopise pruskému králi kategoricky prohlásil všechny svazky s Františkem Josefem za zpřetrhané. Dne 8. května 1854 bylo ve Vídni rozhodnuto o mobilizaci čtvrtmiliónové rakouské armády, která měla být v krátké době rozmístěna v Sedmihradsku u ruských hranic pod vedením polního zbrojmistra Jindřicha barona Hesse. Dne 4.června habsburská monarchie oficiálně požádala Rusko, aby vyklidilo podunajská knížectví Valašsko a Multansko (oblast Rumunska). Rusko vzhledem k obtížné situaci na frontách bylo nuceno ustoupit a během srpna carská armáda z Podunají odešla. Po předběžné dohodě mezi Tureckem a habsburskou monarchií nastoupila na její místo rakouská vojska.
Politika „velkého nevděku" vyvrcholila v den šestého výročí nástupu na trůn, 2. prosince 1854, kdy habsburská říše uzavřela diplomaticky zdánlivě chytrou spojeneckou smlouvu se západními mocnostmi. Nezavazovalo se sice ke konkrétním opatřením, ale dávalo najevo své protiruské zaměření. Ruská diplomacie, a především sám car Mikuláš I., žasla nad neuvěřitelným postupem Rakouska. Car nechal ze své pracovny odstranit portrét Františka Josefa I. a rakouskému vyslanci hraběti Valentinu Esterházymu položil při audienci trpkou otázku, zda ví, kdo byli dva nejhloupější polští králové. Sám na ni také odpověděl : První byl král Jan Sobieski a druhý jsem já. Neboť oba jsme zachránili Habsburky. (Pro informaci první z nich v roce 1683 před Turky a druhý tehdy nedávný zachránce v roce 1849). Car Mikuláš I. v době nepříznivého obratu onemocněl a 2.března 1855 zemřel. Naprosto nedbal lékařských předpisů a rad, a ještě 26.února, nemocen, konal přehlídku vojska za velkého mrazu. Carská rodina a ruské veřejné mínění označovalo Rakousko a jeho císaře za původce carovy nemoci i jeho konce. Připomeňme si ještě prorocká slova, kterými jen o něco málo později komentoval rakouskou politiku pro změnu ruský vyslanec ve Vídni, baron Peter Meyendorff : „Jeho politika nás Rusy tak hluboce ranila, že může počítat s tím, že nebude mít jedinou klidnou hodinu tak dlouho, jak dlouho bude vládnout!" Ztráta ruské přízně a podpory ovšem byla zřejmě tím nejhorším, co mohlo habsburskou monarchii postihnout.
 |  |
