Dne 8.srpna 1848 se vrátil František Josef s hrabětem Grünnem a Mensdorffem do Vídně. Dne 12.srpna se také do Schönbrunnu vrátil císař Ferdinand. Profesoři Lichtenfels a Bombelles tam pokračovali ve vyučování s mladým arcivévodou. Ještě dne 6.října 1848 byl Lichtenfels v Schönbrunnu, když byla přerušena přednáška zprávou o násilných činech na Táborském mostě u Vídně. Druhého dne opustil císařský dvůr zámek Schönbrunn podruhé. František Josef koňmo provázel s ostatními mladými arcivévody císařský kočár. Nejnovější krvavé události ve Vídni udělali na Františka Josefa hluboký dojem. Cítil pokoření, že musí císařská rodina znovu opustit hlavní město.
Císařský dvůr se odebral přes Kroměříž do Olomouce. Tam, v dobře opevněné pevnosti, uprostřed úplně klidného moravského lidu nalezl těžce zkoušený císař Ferdinand bezpečné útočiště. Při dvorní tabuli hosté pozorovali, že je František Josef zamlklý a uzavřený. Životní boj s různými svými požadavky na něj celou tíží dolehl. I ostatní vídávali nástupce trůnu den ode dne vážnějšího, jakoby cítil víc a více význam kvapem se blížícího obratu, který na něho uvalil veškerou zodpovědnost a naplnil jeho mladá léta úmornou prací.

Časně z rána v sobotu 2.prosince 1848 byl v arcibiskupském paláci velký pohyb. Večer před tím přijel do pevnosti kníže Alfred Windischgrätz a svobodný pán Josef Jelačič. Vojsko dostalo rozkaz ráno vytáhnout v parádním. O půl osmé se začaly komnaty poblíž korunovačního sálu plnit množstvím osobností : duchovní hodnostáři, diplomaté, generalita, vysocí státní úředníci, komoří a palácové dámy. V osm hodin se objevili členové nejvyšší císařské rodiny. Brzy na to se rozevřely dveře císařských komnat, z nichž vykročil císařský průvod; v předu kráčel generální pobočník kníže Josef Lobkovic a za ním obě Veličenstva, provázeni arcivévodou Františkem Karlem, arcivévodkyní Žofií a jejím synem Františkem Josefem; vrchní dvorní maršál lantkrabě Bedřich Egon Fürstenberg a vrchní hofmistryně císařovny lantkraběnka Terezie z Fürstenbergu uzavírali tento průvod.

Po velmi slavnostním pozdravu vstoupil císař Ferdinand I. doprostřed shromáždění, a když císařovna a arcivévodkyně usedly na přichystaná křesla, vyňalo Jeho císařské Veličenstvo beze slova, za napjatého ticha listinu a předčítalo krátké, však tím závažnější sdělění : „Důležité důvody přinutily Nás k nevyhnutelnému rozhodnutí složiti císařskou korunu - a to ve prospěch Našeho milovaného synovce, nejjasnějšího pana arcivévody Františka Josefa, Jeho Výsost jsme prohlásili za plnoletou, protože Náš milovaný bratr, Jeho Výsost arcivévoda František Karel, otec Jeho Výosti prohlásil, že dle dosavadních domácích a státních zákonů příslušejících mu nároků na trůn vzdává se neodvolatelně ve prospěch Jeho Výsosti svého syna."
Císař pak rozkázal ministru císařského domu knížeti Felixi Schwarzenbergovi, aby dotyčné akty uvedl na vědomost. Schwarzenberg oznámil co nejslavněji nejdříve zletilost mladého arcivévody Františka Josefa, na to pak vzdání se trůnu arcivévody Františka Karla, na to končil aktem prahlašujícím vzdání se trůnu císaře Ferdinanda. Prohlášení bylo před shromážděním podepasáno císařem Ferdinandem, arcivévodou Františkem Karlem a knížetem Felixem Schwarzenbergem.

Slavnostní akt v arcibiskupském paláci.

Po té přistoupil mladý,nově prohlášený císař ke svému strýci, poklekl před ním - beze slova - neboť pro zcela pochopitelné rozčilení nemohl ani slova promluvit. Císař Ferdinand se naklonil ke svému synovci, žehnal mu a pozdvihnul ho ze země a vřele ho objal. Potom mu šeptal prostá, ale hluboce procítěná slova : „Bůh Ti žehnej! Buď hodný a Bůh Tě bude vždy chrániti!" Celá událost se stala pro přítomné po celý život nezapomenutelnou. Tím byla první část velmi důležitých událostí nových dějin Rakouského císařství ukončena.

Nastolení císaře Františka Josefa I. dne 2.prosince 1848.

Nový císař potom přijal obejmutí císařovny-tety, která ho se slazami v očích líbala. Stejně dojemná scéna se opakovala mez novým mocnářem a jeho rodiči, na to přikročil ke všem příbuzným, aby jim podal ruku, je objímal a od nich přijal slavnostní blahopřání. Mezitím byly rozeslány ordonance se zprávou o tak důležitých událostech na všechny strany říše. Na třech náměstích v Olomouci byla tato zpráva vyhlášena za zvuku fanfár.

Císař a král František Josef I. (1848)

Mladý císař na to přijal své ministry a oba vojevůdce. Windischgrätzovi poděkoval za všechno co se ještě udrželo. Také Jelačič a ministerský předseda Schwarzenberg byli vřele přijati. Kolem 11. hodiny se císař František Josef v dragounské uniformě svého pluku objevil poprvé před vojskem, jako jeho nejvyšší velitel. Vojenská hudba spustila národní hymnu a nekonečné „Vivat!" se neslo jako vlna po praporech armády.
Po vojenské parádě se mladý císař odebral k císařskému strýci a jeho choti, aby je vyprovodil. František Josef doprovázel koňmo kočár, v němž jeli císařští manželé, s arcivévodou Františkem Karlem a arcivévodkyní Žofií, až k nádraží. Nebyla ještě ani jedna hodina, když dvorní vlak odjel. Jeho cílem byla Praha, kterou císař Ferdinand a císařovna Marie Anna nemínili do konce svého života opustit (Ferdinand se tam nerušeně věnoval svým zamilovaným oborům, fyzice a botanice).

Nejbližším vlakem odjeli také Windischgrätz a Jelačič zpět do Vídně, ministři však do Kroměříže, kde na ně čekal říšský sněm. Konečně se kníže Felix Schwarzenberg objevil se svými kolegy u ministerského stolu a promluvil do sálu těmito slovy : „Dnes udál se akt, jehož vysoký - ba můžeme říci světový význam vám ihned objasním." Potom přečetl olomoucký protokol a s ním souvisící listiny. Z úst mnoha shromážděných se vydral hluboký vzdech a někteří v obavách sepjali ruce. V manifestu na rozloučenou promluvil císař Ferdinand naposled ke svým národům. „Chrániti právo bylo heslem a podporovati blaho národů rakouských cílem našeho panování. Leč nátlak událostí, patrná a nevyhnutelná potřeba velkého a dalekosáhlého přetvoření státní formy, o kterouž změnu Jsme se v březnu tohoto roku pilně zasazovali, přesvědčily Nás, že jest zapotřebí mladší síly, která by tento stroj řídila a ku zdárnému cíli přivedla." Na to přečetl kníže Schwarzenberg manifest o nastolení císaře Františka Josefa, který hned svými prvními větami účinkoval na pozorně poslouchající shromáždění : „Znajíce z vlastní zkušenosti potřebu a velkou cenu institucí času přiměřených, nastupujeme s důvěrou dráhu, která má Nás dovésti k zdravému přetvoření a omládnutí veškeré říše. Na základech spravedlivé svobody, na základech rovnoprávnosti včech státních občanů před zákonem, jakož i účastenství národních zástupců při stanovení zákonů povstane vlast znova ve své bývalé velikosti, avšak s mladší silou atd." Hřímavým voláním slávy císaři a králi Františku Josefovi I. bylo ukončeno toto pamětihodné zasedání.

Podmaršálek Felix Ludvík Jan kníže Schwarzenberg (* 3.10.1800 Český Krumlov - † 5..4.1852 Vídeň). Felix Schwarzenberg byl příslušníkem krumlovské větve rodu a v letech 1848-1852 předseda vlády a ministr zahraničí. Jeho mladší bratr Bedřich byl významným pražským arcibiskupem. Starší bratr Jan Adolf II. nechal v letech 1840 - 1871 přestavět zámek Hluboká do současné podoby v romantickém stylu anglické neogotiky. Sem také českokrumlovští Schwarzenbergové přesunuli své hlavní rodové sídlo. Od 17. století patřili Schwarzenbergové k nejmocnějším a nejbohatším rodům v Čechách. Rozdělili se na dvě větve, starší krumlovskou a mladší orlickou, z níž pochází například i současný ministr zahraničí ČR Karel Schwarzenberg. Ztotožnili se s českým prostředím a patřili k horlivým českým vlastencům.

Polní maršál Alfred Candidus Ferdinand kníže Windischgrätz, hrabě Egolfský a Siegenský (* 11.5.1787 Brusel - † 21.3.1862 Vídeň). Vstoupil r. 1804 do rak. jezdectva jako poručík a postupoval v hodnostech poměrně rychle, r. 1813 byl již plukovníkem; bojoval ve válkách proti Napoleonu I., povýšen r. 1826 na generálmajora, r. 1833 na podmaršálka, r. 1835 stal se vlastníkem chevaulégerského pluku č.4. a později (asi r.1840) jmenován velícím generálem v Čechách. V roce 1848 patřil Windischgrätz k hlavním postavám kontrarevoluce v habsburské monarchii. V čele císařských vojsk potlačil červnové povstání v Praze a v říjnu likvidoval revoluční hnutí ve Vídni. V lednu 1849 dobyl sice Windischgrätz Pešť, ale porazit uherskou revoluci se mu nepodařilo. Neúspěchy vedly k rozporům mezi ním a Schwarzenberkem a v dubnu 1849 k jeho odvolání. Uražený a hrdý Windischgrätz se na dlouho stáhl do ústraní a pak patřil až do konce života k vedoucím osobnostem konzervativní aristokratické opozice proti vládě. Pochován je v rodinné hrobce v Tachově.

Podmaršálek Josip baron (od r.1854 hrabě) Jelačić (Jellachich) Bužimski (* 16.10.1801 Petrovaradín - † 20.5.1859 Záhřeb). Roku 1848 Chorvaté, žádají vedle rozsáhlých sociálních oprav také úplného spojení Chorvatska, Slavonska a Dalmacie v jediné trojjediné království a vymáhají jeho nezávislost na Koruně uherské, zvolili si tak v březnu Jelačiće za svého bána(správce trojjediného království). Uherský sněm zamítl vládní návrh na smírné vyrovnání s Chorvaty a válka stala se nevyhnutelnou. Jelačić překročil se 40 000 muži řeku Drávu a bez vážných problémů dorazil až k jezeru Balaton. Po zprávě o smrti ministra hraběte de Latoura pochoduje Jelačić k Vídni, kde u Švechat poráží uherské vojsko. Spolu s Windischgrätzem nastupuje k vojenskému tažení do Uher. Maďaři pokládají Jelačiće za hlavního viníka záhuby své národní věci v letech 1848-49. Josip hrabě Jelačić je dodnes Chorvaty uznávaným národním vojevůdcem a politikem. Pochován je v rodinné hrobce ve městě Zaprešić.

top