68 let na císařském trůně 1848 - 1916

vzpomínka na panování

(2008)

 Jubilejní rok 1908 byl takovým, že neměl sobě rovného. Přinesl 60tý návrat onoho dne, kdy náš vznešený císař ve květu mladosti nastoupil na starý důstojný trůn císařského domu Habsburského. Šedesát let, dva lidské věky uplynly od té doby, co císař František Josef I. vládne žezlem nad miliony svých poddaných; a chlubili-li se naši dědové, že jej jakžto spásu a zachránce v bouřlivém roce 1848 pozdravili, tedy jsme my dnes ještě sťastnější, že jsme v císaři Františku Josefovi splnění všech těch nadějí se dočkali a že můžeme se těšit z panovníka, ze všech panovníků nejšlechetnějšího a nejlaskavějšího.
 Šest desetiletí, na jejichž počátku stál ztrnulý absolutismus a jejichž ukončení znamená počátek nové éry, nejvolnější konstituce na základě všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva. Jak dalekosáhle rozdílné jsou tyto dva časové body, které jméno našeho milovaného císaře paprsky ozařuje. Málokterým panovníkům bylo popřáno zastávat své vznešené povolání po tak dlouhý čas a není skoro případu, aby jediný mocnář zdobil trůn po celé epochy, jež prožívala celá tři pokolení.
 Všechny dějepisné a politické události, válka a mír - vznik moderního přetvoření říše a vývoje jejich národů, vznik moderní kultury a techniky a mohutný rozvoj průmyslu, obchodu a dopravy, umění a vědy se Rakousko pod slavným žezlem císaře Františka Josefa stalo moderním kulturním státem, který se bez obav mohl měřit se všemi zeměmi světa.

 Panovník a kníže v nejšlechetnějším slova smyslu, otec vlasti a svých národů, takto stojí císař František Josef po šest desetiletí před námi od hor Krkonošských až po břehy moře Adriatického, od jezera Bodamského až do strmých hor Sedmihradských.
 Celý státnický program, s nímž mladý císař na svůj vysoký úřad nastupoval, spočíval v hesle: „Viribus unitis" - „S p o j e n ý m i   s i l a m i!" Bylo to vzněcující provolání ke všem jeho národům, že je na čase, aby společně veškeré národy vypomohli panovníkovi v jeho těžké úloze.
 Císař František Josef jako obětavý a pečlivý otec svých národů miloval je všechny stejně a snažil se vždy působit smířlivě, povznášeje strany k vědomí, že společné blaho spočívá právě jen v zachování nerozlučného svazku mezi rakouskými národy a  r o d e m   p a n o v n i c k ý m.

Dne 18.srpna 1830 sto a jeden výstřel zvěstoval hlavnímu městu Vídni a celé říši narození prince. Šedivý mocnář František I. pozdravil jej s pocitem radosti a pýchy. Nazval malého prince, který při křtu dostal jméno František Josef Karel, mazlivým jménem ,Franci". Císař František lnul nejněžnější láskou ke svému vnuku. Denně mu musel být donesen do jeho komnat; stalo se velmi často, že ministři a dvorní radové v císařské pracovně spatřili malou kolébku, ve které si malý princ hověl.

Císař a král František I. (Florencie 12.2.1768 - Vídeň 2.3.1835) neznal ve své volné chvíli utěšenější zábavy, než pozorovat svého „Franciho" při prvních dětských hrách. Pod dědečkovým vedením se také pokusil o první krůčky. Radost z vnuka, ze zářícího pohledu jeho modrých dětských očí, které z baculatého zdravím kypícího obličeje na svět se smály, ozářila poslední léta císaře, který 2.března 1835 zemřel.

Otec Františka Josefa arcivévoda František Karel Josef (Vídeň 7.12.1802 - Vídeň 8.3.1878) byl druhým synem císaře a krále Františka II. (I.). Byl uznáván za jediného nástupce svého bratra, korunního prince Ferdinanda. František Karel pojal za choť dne 4.listopadu 1824 budoucí matku Františka Josefa, princeznu Bedřišku Dorotu Žofii Bavorskou (Mnichov 27.1.1805 - Vídeň 28.5.1872).

Arcivévodkyně Žofie s dvouletým Františkem Josefem (1832).

"Franci" při hře na vojáka (1832).

Vévoda Zákupský, syn císaře Napoleona I. ("Orlík"), chová arcivévodu Františka Josefa; napravo vévodkyně ze Salerna.

Ikdyž se malý čtyřletý princ směl věnovat svým dětským hrám, velmi brzo také přišla povinnost. Dříve než každé jiné dítě říše musí císařský princ „jít do učení". Kdy hoši v jeho stáří na „zlou školu" ještě ani nepomýšlí, malý princ již částečně ovládá dva až tři hlavní jazyky říše. Za tím účelem mu byly dány opatrovkyně netolik německé, ale i české a maďarské národnosti, aby ho učily při hře různým řečem.

Arcivévoda František Josef udílí dar stráži v Laxenburgu (1834).

Již Marie Terezie věnovala výchově svých dětí velikou péči. Snažila se vystihnout povahu každého dítěte a dle toho vypracovala instrukce různým vychovatelům, aby dle nich pokračovali ve výchově.
A tyto základní zásady výchovy vynikající královny se staly u našeho dvora tradicí.

Arcivévoda František Karel a jeho choť Žofie s dětmi: Františkem Josefem, Ferdinandem Maxem, Karlem Ludvíkem a Marií Annou (1836).

Rozhýčkány a rozmazleny děti císařského domu nikdy nebyly a v mnohem menší míře se jim dostávalo radostného veselí a her, než potomkům jiných rodin. Císařskému princi byly k výchově přiděleny nejlepší síly a zvláště František Josef byl obdařen neúnavnou horlivostí v učení, neobyčejnou inteligencí a chápavostí, především vynikající pamětí, která se stala stálým cvičením proslulou a také živým citem pro povinnost a přesnost na „minutu". Byl to celý štáb výtečných pedagogů, kterým bylo svěřeno vyučování nástupce trůnu.
V jejich čele stál hrabě Jindřich Bombelles. Zároveň byl vychovatelem a určoval směr výchovy dvou mladších bratrů Františka Josefa, arcivévody Ferdinanda Maxe (Vídeň 6.7.1832 - 19.6.1867 Queretaro, Mexico), (později Maxmilián I. císař mexický) a arcivévody Karla Ludvíka (Schönbrunn 30.7.1833 - Vídeň 19.5.1896). Dalším vynikajícím učitelem byl hofmistr Jan hrabě Coronini-Cronberg, voják každým coulem. Všechno co týkalo mladého prince, bylo úzkostlivě střeženou doménou arcivévodkyně Žofie. 

Jindřich hrabě Bombelles	Jan hrabě Coronini-Cronberg

Z ostatních učitelů vynikají: rada Pilgram (pro státní vědy), dvorní rada Josef svobodný pán z Lichtenfelsu (pro civilní a trestní právo), Dr. Mořic Fränzl (pro statistiku a národohospodářství), opat Otmar Rauscher (pro filozofii a dějiny), kanovník Dr. J. Columbus (pro církevní právo), Dr.Fick (pro dějepis), Prof. Albert Jäger (pro dějiny Tyrolska), Prof.Helm (pro práva), dvorní rada Zaleski (učitel polštiny), později plukovník z Hauslabu (pro vojenství) a jeho nástupce plukovník Ludvík svobod. pán z Handelu a proslulý právník Dr. Karel Albaneder, jako zvláštní učitel rakouských zákonů. Je nutno podotknout, že mladý arcivévoda musel od r.1847 docházet každou neděli do státní kanceláře, aby tam pod dozorem kancléře Metternicha studoval praktické vedení státních věcí.

Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže Metternich-Winneburg-Ochsenhausen, vévoda z Portelly

Společníky a z části také spolužáky Františka Josefa byli synové jeho vzdělávatelů, mladý hrabě Markus a Karel Bombelles a František Coronini, později pak také mladý hrabě Eduard Taaffe.
Vyučování začalo se základy všeobecného vzdělání a náboženství, především byl kladen důraz na teorii a praktické cvičení v jazycích. V několika málo letech František Josef ovládal francouzštinu, maďarštinu, češtinu a polštinu s obdivuhodnou znalostí a výslovností, téměř jako řeč mateřskou. V době svého nástupu na trůn už výborně rozuměl hlavním řečem své říše. Potom přišly na řadu přírodní vědy, zeměpis a dějepis, k nim se nakonec připojilo vojenství a filozofie jakož i právnická studia. Císařský princ se učil tanci, plavání, šermu, střílení do terče a jízdě na koni. Mladý arcivévoda měl skoro nepřekonatelnou bázeň před koněm, ale postupem času vše překonal a stal se výborným jezdcem. Také jako střelec byl výborný, o čemž mohli účastníci honby mnoho vyprávět. Hudbě nebyl František Josef valně nakloněn, za to však měl zvláštní talent pro kreslení.

V květnu roku 1843 vypracoval plukovník von Hauslab program vojenské výchovy pro sotva třináctiletého arcivévodu. V listopadu 1843 začalo čtyřleté vyučování vojenského řemesla. František Josef byl v mládí ostýchavý a nesmělý a měl velmi málo důvěry ve své vlastní síly. V tom se osvědčil Hauslab jako výtečný učitel, který docílil, že žák vlastní činností nabyl samostatnosti a sebevědomí. Především musel arcivéovoda František Josef cvičit jako „prostý voják" ve včech třech druzích zbraní s nováčky. Jako hulánovi mu byl přidělen obyčejný náhradní kůň a teprve tady v rekrutské jízdárně přemohl svou dříve zmíněnou začátečnickou bázeň před koněm a v krátké době se vycvičil v nejvýtečnějšího jezdce. Jako dělostřelec musel prodělat veškerá cvičení. Jako každý nováček byl komandován k dosti nebezpečnému nabíjení a posunování děla. A touto přísnou praxí v zacházení s veškerou zbraní vyspěl z počátku nesmělý chlapec v rázného muže.

Z dob této vojenské výchovy vypravuje svobodný pán von Helfert o arcivévodovi Františku Josefovi: „Když pak v Josefských kasárnách, cviče v hodnosti četaře před svým otcem, vyžádal si dovolení, by mohl předvésti umělecký kousek a v napjatém běhu na koni pádil - v tomto pak úžasném trysku vší silou a podivuhodnou obratností mával svým hulánským kopím - obraz to rytířského jinocha ze starých dob - nebo když jakožto plukovník na planině Simmerinské velel šesti bateriím a tyto směle a rychle o planině přemisťoval a nejtěžší manévry s nimi provedl, pak ovšem bylo pochopitelno, že cítil se ve svém živlu, v němž jeho síly učením a cvičením ku podivu vyspěly; a při takovém pohledu na arcivévodu plesalo srdce mladého i starého vojína a letělo od úst k ústům: „To jest náš budoucí velitel!"

Arcivévoda František Josef v patnáctém roce stáří (1845).

V této době byla nástupci trůnu vštípena láska k armádě. A dalo by se uvést mnoho příkladů, s jakou přesností studoval František Josef veškerá odvětví vojenské vědy. Při manévrech se často za svítání objevil v táboře bez průvodu a pozoroval mužstvo při ranním zaměstnání ve stanech a v barácích, při čemž je svou znalostí předpisů uváděl do rozpaků; a tato znalost sahala až ke knoflíkům a nitím komisního prádla! Tak důkladně jako službě mužstva se naučil arcivévoda František Josef i povinnostem předsatavených a důstojníků. Nejdříve se učil velet jednomu nebo dvoum mužům, pak mu byla přidělena „četa", až dosáhl od stupně k stupni velení nad celým plukem. Dále si osvojil vojensko-technická odvětví. V Olomouci musel pracovat jako každý jiný voják rýčem a lopatou - lézt do příkopů a podkopů a teprve pomalu přecházel do vyšších a vyšších odborností.

Arcivévoda František Josef v uniformě císařských husarů (1847).

Ve stáří sedmnácti let bylo určeno nástupci trůnu poprvé vystoupit na veřejnosti. V říjnu r.1847 byl arcivévoda Štěpán jmenován císařem a králem Ferdinandem I. (V.)
(Vídeň 17.4.1793 - Praha 29.6.1875) vrchním županem (správcem) v Uhrách a arcivévoda František Josef měl tomuto slavnostnímu aktu svého bratrance být přítomen jako královský komisař a zástupce císaře. Dne 16.října objevil se mladý princ v uniformě císařských husarů ve shromáždění komitétu a byl uvítán hlučným voláním „Eljen!". Výbornou a dobře osvojenou maďarštinou vyjádřil princ svou radost na tím, že mu bylo dopřáno vykonat první úřední funkci ve své milované uherské zemi. Rozvášnil přímo veškeré, nadšením jásající horkokrevné posluchače a jeho slova byla stále provázena nadšenými projevy.

Císař a král Ferdinand I. (V.)

O pět měsíců později dne 13.března 1848 Tyrolák Putz předčítá na střeše studny víděnského stavovského domu Košutovu sněmovní řeč ze dne 3.března : „Protestuji jménem věčného mládí národa proti byrokratické politice nehybnosti a na adresu císaře žádám o vládu národní." jako „řeč při křtu rakouské revoluce". Po desetiletích klidu zachvátila organismus evropské společnosti horečka, která tentokrát ve vysokém stupni postihla nejen Francii, ale také rozsáhlé oblasti střední a jižní Evropy. Pařížské vzbouření ze dne 23. a 24. února připravilo krále Ludvíka Filipa o trůn, který si zbudoval v revoluci před osmnácti ley. S rychlostí blesku se roznesla tato zpráva z Francie až k nám. Skoro ve všech malých i vetších německých státech byl rázem v koncích starý nenáviděný systém. První bouřlivé známky obrovské katastrofy, která se na Evropu chystala, se již ukázaly ve Švýcarsku a v Itálii. Metternich byl nucen vyhlásit nad Lombardií, kde byl arcivévoda Rainer místokrálem a kde velel polní maršál Radecký tamnějšímu vojsku, stav obležení. S březnem 1848 a odchodem hlavního symbolu starého Metternichova systému odešla ze scény veškerá stará státní moc. Vlastní cestou od počátku dubna šly také Uhry.
V této době dospěla nespokojenost každého jednotlivce svého vrcholu. Šířily se snahy, které měly za účel rozdělení říše. V Uhrách Košut sepisoval množství „národních" požadavků. Češi žádali prostřednictvým národního výboru vlastní ministerstvo, spojení zemí „koruny svatováclavské" v samostatný stát a za nové české zřízení. Vláda proto udělala v tak důležité korunní zemi gesto a odvolala dosavadního zemského správce v Čechách a novým mistodržitelem ustanovila arcivévodu Františka Josefa. Tak stanul pozdější císař v čele Království českého, byť pouze symbolicky, neboť se úřadu nikdy neujal. Poláci vyvolali v Krakově vzbouření, které však bylo mistodržitelem hrabětem Stadionem potlačeno. Chorvaté a Srbové zase žádali odloučení od Uher. A německé Rakousko k těmto všem požadavkům a snahám, které měly za účel federalizaci rakouského státu, živě projevovalo svůj souhlas a přidávalo se ve frankfurtském parlamentě k protirakouské straně. Plným právem se mohl německý politik vyjádřit, že „není mimo zaslepeného Rakouska národa, byť by člověk sestoupil až dolů k Hotentotům, který by s takovým nadšením souhlasil s přáním svých nepřátel a tak horoucně si přál zaniknutí své vlasti".
Kdo tenkrát udával směr v srdci této říše? Houf nerozumných mladíků, zatvrzelých doktrinářů a vlasti neznající lúzy, která nesvědomitými štváči z povolání v podobě improvisovaných řečníků a pamfletistů, dobře instruovanými agenty zahraničních revolucionářů a vlastní zálibou v hluku a pouličních srážkách postupně byla rozdrážděna až k šílenosti.

Přesto všechno bylo vyhověno přání Františka Josefa, aby mohl táhnout s armádou, k níž tak přilnul, do Itálie. Tam polní maršál Radecký, šedivý hrdina zbožňovaný armádou, statečně vzdoroval spojeným armádám Sardinie, Neapolska a Říma. Dne 22.dubna 1848 psala arcivévodkyně Žofie polnímu maršálu, svému příteli : „Svůj nejdražší poklad, svou vlastní krev předávám do Vašich věrných rukou! Veďte mé dítě v zásadách svých - tak bude kráčeti správně a čestně! Buďte mu dobrým otcem, vžyď jest to hodný a čestný jinoch."
Když pak arcivévoda 25.dubna 1848 opustil Vídeň, aby se odebral do Verony, tehdejšího hlavního stanu Radeckého, nebyl už jeho průvodcem vychovatel hrabě Coronini, ale major husarského pluku hrabě Mensdorff-Pouilly, který nastoupil na místo pobočníka. Zárověň byl hrabě Karel Grünne jmenován hofmistrem mladého arcivévody Františka Josefa.

Arcivévoda Albrecht s Františkem Josefem přijeli do Radeckého tábora. Tento starý válečník pozdravil však Františka Josefa s projevem obavy : „Císařská Výsosti, proč sem přicházíte? Vaše přítomnost způsobuje mi jen obtíže. Stihne-li Vás na bojišti neštěstí - jaká to pro mne zodpovědnost! Budete-li zajat, budou veškeré úspěchy, kterých moje armáda by dosáhla, marny". František Josef odvětil prostě, ale důstojně : „Byť by to i bylo neprozřetelností, že jsem byl sem poslán, nyní když jsem již zde, zabraňuje mi moje čest, bych s nepořízenou vrátil se domů." Mužná slova dojala starého Radeckého, který objal mladého arcivévodu jako svého „kamaráda".

Křest ohněm arcivévody Františka Josefa u Santa Lucie.

Dne 6.května 1848 u Santa Lucie prodělal arcivévoda František Josef svůj křest ohněm. Jeho družina byla svědkem, jak několik kroků od něho dopadla dělová koule. Když se bitevní vřava přiblížila nadosah, mladý princ si této hrozivé situace nevšímal a hned tak z bojiště neodjel. Lze snadno pochopit, jak si maršál Radecký oddechl, když císař povolal mladého arcivévodu do Innsbrucku, kam mezi tím přesídlila císařská rodina po vídeňském květnovém povstání.

top