Balkán... ohnisko neklidu a válečného nebezpečí

 Evropa na počátku 20. století nebyla bezpečná pro korunované i nekorunované hlavy států, členy panujících rodů, osobnosti politického života. František Ferdinand dostával výhružné dopisy kterému mu vyhrožovaly smrtí v pravidelných intervalech. Stejně tomu bylo i u samotného císaře Františka Josefa. Bylo-li v Evropě místo obzvláště nebezpečné pro Habsburky, tak to platilo pro Bosnu.  Bosnu a Hercegovinu okupovalo Rakousko-Uhersko v roce 1878. Byly to zaostalé země, dlouho ovládané tureckými feudály. Rakouské správě se podařilo vybudovat v zemi určitou infrastrukturu, ale ještě v roce 1910 byla většina obyvatel negramotných. V roce 1908 Srbsko ve velkém protestovalo proti anexi Bosny a Hercegoviny, Bosnu považovalo za své území a celá záležitost málem vyústila v ozbrojený konflikt. Anexe zamíchala důkladně evropskými politickými poměry a uvedla do pohybu celý kontinent, Francie a Velká Británie nechtěly z anexe, i když ji považovaly za porušení Berlínské smlouvy z roku 1878, dělat velkou aféru. Paříž dala brzy najevo, že není potřeba svolávat mezinárodní konferenci a Londýnu postačovalo vyplacení 2.5 miliónu tureckých liber Rakouskem v rámci odškodného Turecku. Srbsko, přestože dostalo z Petrohradu jednoznačné upozornění, že Rusko nemůže a nepůjde do války kvůli Bosně, nemínilo ustoupit a připravovalo se na válku. Na což Rakousko-Uhersko reagovalo přesunem nových vojenských jednotek do Bosny. Vídeň si, ale válku nepřála. Srbsko nakonec uznalo, že bez ruské podpory nemá samotné šanci a stáhlo se. Ač byla anexe Bosny a Hercegoviny formální záležitostí, způsobila v atmosféře rostoucího mezinárodního napětí hlubokou krizi. Rakousko-Uhersko se ještě více svázalo s Vilémovským Německem a Rusko se diplomaticky sblížilo se západními mocnostmi. Bosenská krize, doprovázená bojkotem rakouského zboží a částečnou mobilizací, vyčerpala monarchii finančně. Doma Bosnu a Hercegovinu nikdo moc nechtěl. Nastalo období déletrvající hospodářské recese. Čin k cestě velkomocenského postavení monarchie byl naopak její pozdější zhobou. Tehdy se Srbsko muselo podrobit hrozbě velkého souseda, ale pocit ponížení zůstával a dále rozněcoval nenávist. Nejen v Bosně, ale po celém Balkáně nebylo nouze k politicky motivovaným vraždám a protirakouské propagandě.

 

Boje na balkánském poloostrově od berlínského kongresu 1878 :

(Bosenská krize 1908-09).

(I. balkánská válka 1912-13 / Černohorci, Řekové, Srbové, Bulhaři proti Turkům).

(II. balkánská válka 1913 / Řekové, Srbové, Rumuni, Turci proti Bulharům).

 

V roce 1903 skupina důstojníků zavraždila srbského krále Alexandra a královnu Dragu. Roku 1910 v Sarajevě student práv Bogdan Žerajić vypálil pět kulek na zemského guvernéra polního zbrojmistra Varešanina a šestou se zastřelil. V roce 1912 se střílelo dvakrát na chorvatského správce Cuvaje. V dubnu 1913 a květnu 1914 byly spáchány nevydařené atentáty na nového chorvatského císařského správce barona Ivo Skerletze.  V prosinci 1913 časopis srbských emigrantů v USA Srbobran uveřejnil : „Rakouský následník trůnu ohlásil na jaro návštěvu Sarajeva. Srbové! Chopte se všeho, čeho můžete, nožů, pušek, bomb a dynamitu. Vykonejte svatou pomstu! Smrt habsburské monarchii, věčná paměť těm hrdinům, kteří proti ní pozvednou své paže!“  V Bosně a Hercegovině se objevily letáky, které hrozily smrtí nejen Františku Ferdinadovi, ale i vévodkyni Žofii.

  S nepochopitelnou lehkomyslností, s kterou byla připravována cesta budoucího císaře do Bosny, dojdeme k osobě zemského velitele a zemského náčelníka Bosny a Hercegoviny polního zbrojmistra Oskara Potiorka, který převzal za cestu Jeho Výsosti plnou zodpovědnost. Potiorek organizoval cestu následníka trůnu jako vojenskou záležitost do které civilním orgánům nic není.  S vojenskou rozhodností se chtěl ukázat jak rychle v zemi udělal od roku 1911 pořádek a jak pevně má zemi v rukou.  Opak však byl pravdou, zrušení zemské ústavy a čistě vojenská vláda nepřinesla nic dobrého. Nepřiměřenost bezpečnostních opatření nebyla důsledkem snad cíleného spiknutí proti následníkovi trůnu, ale nadutostí  myšlení důstojníků v čele s polním zbrojmistrem Potiorkem. Jestliže oni byli přesvědčeni, že v Bosně udělali pořádek, považovali pak veškerá varování před atentáty za zpochybňování  své vlády a nemístné vměšování civilistů. Když sarajevský policejní ředitel Edmund Gerde varoval před fanatiky z řad mladých bosenských Srbů byl odbyt slovy Potiorkových důstojníků, že : „této zbabělé havěti není třeba se obávat“.  I tak nelze veškerou vinu doslova svalit na polního zbrojmistra Potiorka, ale svůj díl viny nese i vídeňská vláda, která přes důvěrná diplomatická varování přehlížela možné nebezpečí a nepodnikla žádných bezpečnostních opatření…

 Dne 4. června 1914 zazvonil ve Vídni telefon v pracovně u ministra financí Leo von Bilińského z vyslanectví Srbského království. Pan vyslanec Jovan Jovanović naléhavě si přeje mluvit s Jeho Excelencí panem ministrem znělo z aparátu.

„Přicházím, Vaše Excelence, musím hned podotknout, ze svého vlastního popudu. Nedostal jsem žádné pověření od své vlády. Moje návštěva není oficiální. Chci vám toliko říci ne jako vyslanec, nýbrž občan srbského státu, co cítí dnes každý srbský patriot. Přicházím stran manévrů císařského a královského vojska v Bosně.“

„Děkuji vám za vaši laskavost. Prosím, Vaše Excelence“

„Manévry má řídit sám následník trůnu Jeho císařská Výsost pan arcivévoda František Ferdinand. Jestliže tato má informace je správná, mohu ubezpečit Vaši Excelenci, že tento fakt, jakmile vejde ve všeobecnou známost, vyvolá mezi Srby velké znepokojení... Srbové, obávám se budou tyto manévry považovat za akt provokace. Manévry za takových okolností jsou nebezpečné. Dovoluji si na toto nebezpečí upozornit. Opakuji, Vaše Excelence, že tak činím z vlastní iniciativy, a jestliže bych nyní mohl hovořit jako vyslanec, tedy mluvím jako upřímný přítel míru a nejlepší shody mezi Srbskem a ctihodnou habsburskou monarchií. V srbské mládeži může se najít jednotlivec, pane ministře, který vloží do karabiny ostrý náboj místo slepé patrony, a karabina může lehko vystřelit a zasáhnout.“

„Nevěřím, Vaše Excelence pane vyslanče – odpusťte, že vás přerušuji – nevěřím, že by mohly manévry pokládat za provokaci. Záleží přece také na tisku vaší země, aby vysvětlila veřejnosti, že manévry u Tarčina naprosto nemohou být namířeny proti nikomu. Tarčin leží velmi daleko od hranic Srbska! Ale račte pokračovat.“

„Nemám již nic krom výrazu svého přání : Cesta Jeho císařské Výsosti pana následníka trůnu, určený na srbský národní svátek, v zájmu pokoje a dobré shody mezi našimi zeměmi bylo by třeba odložit, právě jako manévry, mající touto cestou vyvrcholit.“

„Děkuji vám, Vaše Excelence, za vaši důvěru a učiním, věřte mi, co je třeba. Avšak nemohu být s vámi zajedno v názoru na situaci ať už mezi obyvatelstvem v Srbsku, ať především v naší Bosně a Hercegovině. Ujišťuji vás, Vaše Excelence, že podle mých informací, srbské obyvatelstvo v Bosně a Hercegovině je zcela spokojeno.“

„Řekl jsem, co jsem měl na srdci“, pronesl vyslanec Jovanović a odešel doprovázen ministrem z pracovny.

 

„Haló! Tady ministr Biliński… Schönbrunn… Prosím, ohlaste moji nutnou návštěvu …

„Nálada v zemi klidná, mysl lidu upjata k příjezdu Nejjasnější osoby. Přípravy k manévrům se započaly. Na hranicích od poloviny května zesíleny pohraniční stráže, rozmnoženy o četnictvo a vojenské patroly. Všechny přechody podrobovány ostré prohlídce“ stálo v telegramu z Potiorkovy kanceláře vojenské kanceláři následníka trůnu.

A tak se František Ferdinand a Žofie chystali na cestu do Bosny a Hercegoviny naprosto nedostatečně chráněni…

 

 Myšlenka na atentát se v hlavách srbské mládeže vynořila hned poté co bylo uveřejněna správa, že arcivévoda František Ferdinand s chotí navštíví město Sarajevo dne 28.června 1914. V Srbsku existovala tajná organizace Černá ruka. Kladla si za cíl sjednocení všech Srbů a Jihoslovanů ve Velkém Srbsku. V jejím čele stál plukovník srbského generálního štábu Dragutin Dimitrijević, přezdívaný Apis. Právě zde našli tři hoši z Bosny oporu a pomoc při plánování atentátu na rakouského následníka trůnu. Plukovník Dimitrijević  se postaral o krátký výcvik a vyzbrojení mladých fanatiků. Organizace atentátu nebyla nijak zvlášť dobře připravena a sám plukovník moc nevěřil v úspěch celého podniku, ale nechat si ujít spáchání určitého incidentu proti Rakousku-Uhersku v den výročí kosovské bitvy prostě nešlo. Tři mladíci Gavrilo Princip, Nedeljko Čabrinović a Trivko Grabež se vydali na cestu do Sarajeva celý měsíc před dnem, kdy měl být spáchán atentát...

 

nahoru